O Janu Masarykovi se traduje, že při někdejším příjezdu k americkým břehům a vyplňování úředního formuláře do rubriky „Rasa“ napsal „human“ – že jeho je tedy lidská. Napsal to správně, vždyť vědci teď dokazují, že pozemšťané se geneticky liší pouhým zlomečkem jednoho procenta (leč se též dozvídáme, že jsme blízcí příbuzní šneků a žížal). Tak či onak, americká společnost, jejíž počet při sčítání v roce 2000 vyšel na něco přes 290 milionů, je rekordně různorodá. Onen melting pot - tavící hrnec - ji přetavil do takové míry, že podle vládního průzkumu polovina národa si není jista svým původem, nedovede identifikovat své kořeny. Golfový šampion Tiger Woods, v němž koluje směs krve bělošské, černošské, asijské a indiánské, o sobě vymyslel příslušně krkolomnou nálepku.A přitom až do roku 1967 – čili ještě v době prezidentsví J.F.Kennedyho - ve 42 státech platil zákaz mezirasových manželství, což jsem já jakožto právě takový prznitel rasy vůbec nevěděl.

Nedávno mi sem přijel návštěvník z Evropy a po televizním vystoupení několika černošských předáků poznamenal, že ani jeden z nich příliš černošsky nevypadal. Znal totiž dobře Afriku a mohl porovnávat. Však ano, pramálo zdejších černochů může prokázat svůj stoprocentně africký původ, většina má aspoň jednoho bělošského předka. Též celé kmeny původního indiánského obyvatelstva zmizely rozplynutím v černošské populaci.

Koncem nepokojných šedesátých let a se zrodem všelijakých, ne zrovna nejšťastnějších nápadů, místo někdejšího ideálu barvoslepé společnosti (color blind) se začala zdůrazňovat rasové identita a její výlučnost. Aniž se z bělochů směli stát Euro-Američané, z černochů se stali Afro-Američané s nárokem na přednostní zacházení, přihlazované všelijakými eufemismy. Když si někdo občas troufl poukázat na doslova očividnou nesrovnalost, že osoba převážně bílá se prezentovala jako stoprocentně černá (třeba případ ministryně v kabinetu Jimmy Cartera), jediným možným zdůvodněním byl odkaz na zdaleka nepokrokový princip one-drop rule, že jedna kapka krve postačí určit identitu nositele. Před občanskou válkou bílý pán se nikterak neštítil obcování se svými otrokyněmi a přitom se ale pojistil zákonným principem jedné kapky, že případný výsledek jeho počínání nebude považován za bělocha, a tedy zůstane jako černoch v majetkovém područí. Nemálo v tom ironie: tento princip otrokářského původu teď kvete, neprosazují ho Ku-klux-klan či rasistické holé lebky, ale černošští politici s podporou pokrokových humanistických bělochů, aby někdejší stigma se stalo nynější výhodou, nárokem na preferenční zacházení. Tito předáci se zuby nehty brání uznání kategorie míšenec (mixed race) pro účely vládního sčítání, však proto zatratili prohlášení zmíněného golfisty o jeho multirasové identitě.

Úřední předpisy nehýří logikou. Neposlušný publicista Dinesh D´Souza je Ind, za manželku má bělošku, co je tedy jejich dítě, ptá se (The Weekly Standard, 16.12.1996) s poukazem na další díry hodné ementálského sýra. Oficiálně uznaná a rovněž preferenční kategorie Hispanics nemá s rasou nic společného, je to klasifikace výlučně lingvistická. Stejně tak oni Asians jako jedna rasa přece neexistují. Co mají Japonci společného s Dajáky, lovci lebek na Borneu? D´Souza obviňuje Ameriku, že si tak vytváří svou (nepříliš logickou) verzi norimberských zákonů a balkanizuje společnost.

Průzkum veřejného mínění, uspořádaný pro The Washington Post a Harvardovu univerzitu (dle U.S.News and World, 3.2.2003), zjistil, že 92 % respondentů odmítá nestejná kritéria při přijetí do škol či zaměstnání. Mezi černochy je to poměr 7 : 1 proti preferencím. Bylo by ale proti lidské přirozenosti, aby nepřispěchali zájemci předběhnout v řadě a získat nezasloužené výhody třeba tvrzením, že dotyčný je z 1/64 Cherokee Indián, tak jako za českého bolševika se ohánělo třídním původem a vyhledáváním proletářských dědečků. (Připomněl jsem si padesátá leta a trápení jedné lékařky kvůli živnostenskému původu jejího otce, který však ve svůj prospěch úspěšně uplatňoval dělnický původ svého otce čili dědečka kádrově pošramocené vnučky.)

Nejvyšší soud se bude brzo zabývat žalobou proti diskriminačním praktikám na univerzitě v Michiganu ke škodě nejen bělošských uchazečů, ale i kohokoliv z Asie. Kandidát na přijetí, který docílí perfektní výsledek u zkoušky (100 % u zkoušky SAT), obdrží 16 bodů, kdežto za správnou pigmentaci nebo španělsky znějící příjmení odměnou je 20 bodů. Ve druhé, tedy nikoliv té nejúspěšnější skupině uchazečů (middle range of the applicant pool) přijati byli: Asiaté 2 %; běloši 3 %; černoši 81 %. Akademičtí hodnostáři poté, co se již dál nedařilo tyto praktiky utajovat, přispěchali s racionalizací o tzv. diversity – kýženého cíle různorodosti složení studentstva, čímž tak budou všichni obohaceni. Již ale nevysvětlili, proč se dosáhne většího obohacení nekvalifikovaným studentem se španělským příjmením, jehož přijetí znemožnilo šance kvalifikovaného přistěhovalce z Vietnamu či Kazachstánu. Když různorodost, proč rovněž ne ta regionální? Rozdíl mezi Aljaškou a Alabamou je snad porovnatelný s rozdíly, na něž prosazovatelé affirmativní akce kladou tak značnou váhu.

Na dědičnou metlu otrokářství a rasismu se nelze příliš přesvědčivě vymlouvat. Mezi pěti hospodářsky nejúspěšnějšími etnickými skupinami v zemi jsou Japonci a Číňané. Životní úroveň převážně černošských přistěhovalců z Karibiku se rovná národnímu průměru. Většina příchozích z Portorika, kde otroctví nikdy nebylo, jeho beztoho značnou většinou bělošské obyvatelstvo to prozatím nedotáhlo nad polovici národního životního průměru. Stabilita rodiny, počet dětí, úroveň vzdělání, zručnosti, motivace, kultura, hodnoty, to vše ovšem hraje značnou roli. Židovští přistěhovalci se napřed prosadili v oděvním průmyslu, poté ve vědě, umění, na Wall Streetu a v Hollywoodu. Němci úspěšně začali v pivovarnictví, u Italů to byly restaurace, vinice a organizovaný zločin, Irům nejvíc učarovala politika a policie.

Počet mezirasových manželství se za posledních deset let zdvojnásobil, už je jich do milionů. Sympatizuji s předpokladem, s tužbou, že rasové a etnické rozdíly vyčpí, budou irelevantní a normou se stane počin Jana Masaryka, když tehdy už dávno dorazil ke zdejším břehům.

K O N E C