Středa 18. března, včera byl svátek irského Patrika, zítra bude český Josef. Za okny dosud řádí arktické živly pohrdající realitou spěšně se blížícího kalendářního jara a vědeckého ujišťování o globálním oteplování s katastrofálním dopadem.

Ranní potravu opepřuje televizní zpravodajství. Právě nám oznámeno, že v Japonsku byl odhalen zálusk zavraždit Carolinu Kennedyovou, dceru kdysi již dávno zavražděného jejího otce Johna Fitzgeralda, tehdy prezidenta USA. Ona je nyní velvyslankyní v Tokiu. Další tak důkaz antiamerikanismu a jeho universální vytrvalosti.

Následovala zpráva méně neobvyklá, k níž došlo nad domácími pláněmi ve výši několika mil a tudíž i ještě více kilometrů. Na palubě letadla United Airlines s výkřikem DŽIHÁD se vztyčil docela neteroristicky vypadající chlapík - bezvousý, hlava ručníkem neomotaná, pokožka nepříliš tmavá. Jeho hlavička s takovými nápady ale vbrzku důkladně zčervenala, neboť spolucestující bez povolení se na něj vrhl a do stavu potřebné pasivity zpracoval. Letadlo nouzově přistálo, tím zpráva končila.

Větší mediální pozornosti se dostalo chlapíku menší postavy, jménem Robert Durst, povoláním nikoliv milionář, ale miliardář, působící dojmem roztomilého chlapíka. Jenže se značně oprávněným podezřením, že ukončil životní dráhu nejedné osobě opačného pohlaví. Nyní úspěšně kličkuje zásluhou svého advokáta, velmistra v oboru, v němž přece víc záleží na formě než obsahu, kde s nuancemi lze vytvářet zázraky. Teď takový luxusně honorovaný specialista bude přesvědčovat soudní tribunál, aby shledal nevinným jeho klienta, který na toaletě si sám se sebou, bohužel, zcela zřetelně mumlal o vraždění jím uskutečněném a v oněch prostorách fungovalo odposlouchávací zařízení. Kdo v takovém případě vyhraje? Na spravedlnost bych si nevsadil: jeho přiznání přece nebylo přiznáním, neboť mu nepředcházelo poučení o jeho právu mlčet, od toho máme ochranná opatření jako například Miranda rule.

Další zpráva dne se netýkala násilí, újmy na zdraví či dokonce na životě, ale spíš sklonů, nijak neznámých i v českém prostředí, zákonodárném či jiném. Kongresman Aaron Schlock, mladistvý krasavec ve věku pouhých 33 roků, ve Washingtonu reprezentuje 18th District státu Illinois a právě oznámil, že končí svou politickou kariéru. Tak učinil poté, co ve Washington Post vyšla zpráva, že tento reprezentant lidu si své kanceláře v Kongresu poručil zvelebit podle vzoru náramného zámeckého sídla Downton Abbey, v němž se v Británii natáčí televizní drama, uchvacující diváky na přemnoha kontinentech. S penězi daňových poplatníků si kongresman velkoryse počínal i při jiných přiležitostech, například při účtování cestovních výdajů - jeho údajných expedicích do dálav 180 000 mil. Kolikrát by celý svět musel český senátor objet, aby zvládl takové mamutí vzdálenosti? John Boehner, předseda sněmovny reprezentantů, ocenil Schockovo rozumné rozhodnutí a jeho předchozí zásluhy, s přáním budoucích úspěchů.

Z finančního hlediska tohle ale byly pouhé prkotinky v porovnání s právě oznámenou záhadou Pentagonu týkající se zbraní v hodnotě půl miliardy dolarů. O nich se nelze dozvědět, kam se poděly: snad Jemen, prostě někam. Každopádně už je teď mají naši nepřátelé. Ti teď na nás budou mířit kanony, tanky, letadly prvotřídní kvality.

-- - -

Nejvíc mediální pozornosti se oprávněně dostalo dvěma událostem. Tou domácí byla Hillary Clintonová, bývalá první dáma země, velmistr s obdivuhodně pružným zacházením s realitou. Však často jsme ji vídali a slyšeli, jak detailně líčila své dramatické zážitky například v Bosně, kde smrtonosné palbě vystavená, ač nic takového se vůbec neudálo. Ve svých memoárech zdůrazňovala, že po svém vystěhování z Bílého domu Clintoni byli zcela bez peněz, úplní žebráci. Tak tvrdila ona nemajetná s ministerským platem, která se nastěhovala do noblesní rezidence a pobírala značné autorské honoráře. Navíc spolu s manželem za každé řečnické vystoupení si účtovali odměnu v šesticiferném dolarovém množství.

Nikdy se ale nezmínila a nikdo si netroufl připomínat její výpomoc za studií práv na univerzitě Yale, když asistovala obhájci černošských teroristů (Black Panthers), oprávněně obviněných ze zločinů včetně vraždy příslušníka FBI. Po procesu, dotyčného advokáta, prominentně angažovaného funkcionáře strany komunistické, následovala až do Kalifornie. Zdrojem přemnoha zajímavých informací se stal Dick Morris, někdejší důvěrný spolupracovník manželů Clintonů. Od něho jsem se například dozvěděl, že tato údajně znamenitá absolvenka práv propadla při zkoušce pro přijetí do řad advokátní profese. Následovaly podivné nesrovnalosti (např. aféra Whitewater, transakce s nemovitostmi, podivné údaje o její činnosti u advokátní firmy Rose Law, zázračně úspěšné investice na plodinové burze), k tomu též eskapády jejího manžela, majitele velmi nepokojného poklopce, což vše vytvářelo oprávněný dojem, že Clintoni dovedou zručně fungovat podle zcela jinačích kritérií.

Manžel Bill unikl důsledkům své křivé přísahy, Hillary po splnění funkce ministryně zahraničních věcí, ve službách svého oprávněně nemilovaného soka a přemožitele Obamy, se momentálně potýká s notnou nepříjemností: v rozporu s řadou vládních předpisů jakož i s případným porušováním federálních zákonů, z informace s čerstvým datem (Mark Hemingway, „Hillary’s Email Trickery“, The Weekly Standard, 16.3.2015) jsem si ověřil, že na svém soukromém zdroji (private email account) provozovala veškerou ministerskou korespondenci a po odchodu z funkce nepředala všechny materiály, jak bylo její povinností podle Separation Statement, což však opomenula podepsat. Příslušný vyšetřující výbor Kongresu (House Intelligence Committee) již vydal zprávu o původním lživém tvrzení o okolnostech smrti amerického velvyslance v Benghazi.

K tomu se víže další komplikace zásluhou nadace manželů Clintonových, donedávna údajných nuzáků, nyní multimilionářů, s otázkami kam, na jaké konto již došly přemnohé miliony, ba i údajně nějaká miliarda dolarů, zejména z žoků arabských. Saúdská Arábie, kde žena nesmí řídit automobil, cestovat bez manželova povolení, přemnohé nesmí ve státě, který štědře peníze poskytuje nadaci s jménem americké prezidentské kandidátky v příštím roce 2016, v jejímž programu je neochvějný boj za ženská práva kdekoliv. Průzkumy dosavadního veřejného mínění potvrzují její suverenní vedení (62 %) před dalším zájemcem, nynějším viceprezidentem Bidenem (15 %).

Ještě zajímavějším soustem při této snídani byly okolnosti s notným mezinárodním dopadem. Jak všeobecně známo, dosavadních šest roků zahraničně politického počínání pod taktovkou Baracka Husseina Obamy bylo značně nezdařené, až katastrofální. Víc než vůči oficiálním spojencům tento prezident usiluje o sympatie nepřátel, potenciálních či dokonce autentických. Trvalý dopad jeho mohamedánského vychování je přece k nepřehlédnutí. „Long list of mistakem judgements, awkward euphemisms and false assurances,“ takto se v úvodníku The Weekly Standard 9. března 2015 přesně trefil Stephen F. Hayes. Však proč respektovat narcisistického diletanta s obrovitým sebevědomím? „al-Kajda on the run!“ Obama tvrdil, když pravý opak byl pravdou. Koncem ledna 2015 v interview pro Vox Obama informoval, jak že se světu náramně daří, násilí ubývá, tolerance přibývá, je méně konfliktů, méně chudoby. Takové vidění v době, kdy jeho ministr národní obrany Chuck Hagel oznamoval pravý opak (“The world is exploding all over.“) a totéž potvrzoval James Clapper, Director of National Intelligence, že „za půl století své zkušenosti v tomto oboru nikdy dřív nebyl svědkem tolika krizí a nebezpečných situací ve světě.“

Amatérský vojevůdce dosavadní supervelmoci vydává ultimata - „Červená čára, jíž nelze překročit!“ - všeobecně všemi ignorovaná. Centrálním tématem Obamy je konec všem válkám, též dosažení míru s Talibanem. Odtud přišla podmínka propuštění pěti prominentních hrdlořezů z Guantánamo výměnou za jednoho amerického zběha (seržant Bowe Bergdahl), což se věru stalo. Takovou výměnu Obama pokládal za zdárné započetí reconciliation (“usmíření“). Patetický pokus takové diplomatické iniciativy, právem označené jako preemptive capitulation (“vstřícná kapitulace“), ovšem oprávněně zkolaboval.

Dle Obamy islámský terorismus neexistuje, poněvadž, jak každý dobře ví nebo by vědět měl, islám je náboženstvím míru. Již v září 2014 ve svém projevu velebil Somálsko a Jemen jako modely amerického protiteroristického úsilí.

Nejvíc úsilí se ale zaměřilo na Írán, stát odpovědný za víc než jednu třetinu všech ztrát amerických životů na kterémkoliv konci světa. Již začátkem Obamova prezidentského mandátu započalo soustředění tamějším směrem, na íránské nukleární ambice a jeho nadále zdůrazňované úsilí zničit, totálně vyhladit židovský stát Izrael. Započala vyjednávání, Washingtonem hodnocená jako pozitivní, vzdor skutečnému stavu věcí. Takový obraz sebeiluze prezident zakomponoval i do svého tradičního projevu - State of the Union - k oběma komorám Kongresu.

Hned následující den John Boehner, předseda sněmovny reprezentantů, oficiálně pozval izraelského premiéra Benjamina Netanyahu k proslovu v Kongresu, vzdor notnému protestu z Bílého domu (který se ale dopustil téže iniciativy předchozím pozváním jihokorejské hlavy státu do téhož Kongresu).

Netanyahu přijel, 3. března pronesl svůj historický projev, který Obama a všichni členové jeho vlády svou nepřítomností ignorovali. Vlivná media se zásadně pro-Obamovou orientací se snažila deklasovat dopad projevu, který mnozí pozorovatelé přirovnávali k Churchillově opozici proti Chamberlainovým sebeiluzím v roce 1938.

Zdůrazněn tehdejší Mnichov, jakož i tehdejší Československo.

Obama rovněž nelenil, což prokazoval nejen finančním úsilím, s pomocí organizacím s vhodnou orientací, s využitím skutečnosti, že každý pátý občan a volič v Izraeli je Arab. Zejména v takových řadách byla značná opoziční naděje. Prognostici předvídali porážku Likudu, Netanyahovy vlády, vítězství útvaru Zionist Union, který vedl Isaac Herzog. Volby se konaly právě tohoto úterý na den křesťanského světce svatého Patrika. Bitka o 120 křesel v Knessetu, volební účast 72 procent. Arabské strany získaly 13 křesel, dvě ultraortodoxní strany 10 křesel a Netanyahův Likud překvapivé množství 29, možná že 30: Obdržel prý hlasy i velké většiny ruských emigrantů. Vítězi se dostalo obligátního blahopřání z přemnohých končin. Obama sice svého času gratuloval Putinovi a dalším diktátorům, ale v případě tohoto vítězství, jež ovšem bylo i jeho osobní porážkou, dosud toliko pomlčel.

Každopádně tentokrát nezvítězili ani Chamberlain, ani Obama.

Taková to tedy byla nepozoruhodná snídaně se štědrým informativním video doprovodem.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče