K prvnímu střetu mezi prezidentem Barackem Husseinem Obamou, kandidátem Demokratické strany usilujícím o znovuzvolení, a jeho oponentem Mittem Romneym, vítězem primárek na nominaci Republikánskou stranou, došlo v Denveru, horském státu Colorado, první středu v říjnu, tomto posledním předvolebním měsíci. S rekordní, téměř sedmdesátimilionovou sledovaností se dostavilo notné překvapení: Po tuze nákladné kampani tzv. negative advertising Romney se národu představil nikoliv jako bezcitné plutokratické monstrum, jehož naprostá většina významných medií předem odepsala. Romney podceněn, Obama, sice zdatný orátor, nikoliv však úspěšný prezident, přeceněn. Dosavadní nájemník Bílého domu, zvyklý na uctivé opatrné dotazy novinářů, vědomých nebezpečí , že kritická opovážlivost by se mohla v současné době zvrtnout v důkaz všudypřítomného rasismu, se nezmohl kloudně odpovědět na Romneyho zřetelné sdělení: "Jako prezident máte právo na své sídlo, na své letadlo, ale ne na svá fakta." Opakováním nepravdy se pravdou nestanou.

V první debatě Obama důkladně zklamal, což připustili nejen jeho příznivci, ale i on sám. Vyskytla se všelijaká vysvětlování - Obamovo přilišné sebevědomí, nedostatečná příprava a dokonce i neblahý dopad nadmořské výše. Al Gore, bývalý viceprezident a nadále ekologický zachránce této planety, se uvedl s takovou interpretací, s pominutím skutečnosti, že v roce 2008 v tomtéž Denveru k desetitisícům nadšenců Obama pronesl triumfální řeč v souvislosti se svou vítěznou nominací na vrcholný úřad země.

Následovaly dvě debaty, obě v lokalitách s nadmořskou výškou jen několika metrů. K té druhé došlo 16. října na campusu univerzity Hofstra, na newyorském Long Islandu. S odlišným ale formátem - tzv.Townhall meeting, s vybraným diváctvem. Přítomní napsali své dotazy a předali je moderátorce, jíž se stala Candy Crowley, dost korpuletní a nikoliv již nejmladší pracovnice televize CNN. Rovněž nikoliv nejobjektivnější, jak se vbrzku prokázalo. Ona rozhodovala o výběru 11 otázek z celkového počtu 82 a v jakém že pořadí. Vybraný účastník povstal, z papírku přečetl svůj dotaz adresovaný jednomu z kandidátů, který měl časový limit dvou minut na odpověď.

Do debaty moderátorka aktivně zasahovala, Přeťala Romneyho přednes a tak mu zabránila, aby mohl usvědčit Obamu, že nemluví pravdu, čili že lže - na rozdíl od Obamy, neváhajícím se takto řízně o sokovi vyjadřovat, což by v brïtském parlamentu možné vůbec nebylo. (Proto označení "liar" je "unparliamentary", čili slovo zakázané, nepoužitelné, což pak vyžaduje jazykovou zručnost, jak docílit záměru o někom říct, že je lhář. Churchillovi se to povedlo s eufemismem "purveyor of terminological inexactitudes ".).

Na rozdíl od předchozí debaty, tentokrát docházelo k břitkým, potenciálně dost explozivním zásahům, zejména se soustředěním na libyjské město Benghází. Tam 11. září - neboli přesně k výročí útoku na mrakodrapy na Manhattanu - došlo k útoku, v němž ztratili život čtyři Američané, mezi nimi velvyslanec J. Christopher Stephens, první takový případ od roku 1970. Ve svém deníku si poznamenal, že se o svůj život obává, že žádal State Department o zvýšení bezpečnosti, přidělení většího počtu ochránců. Washington požadavek odmítl. Načež teroristé zaútočili s těžkými zbraněmi.

Jenže stejně jako v případě vojenské báze Ford Hood v Texasu, kde muslimský psychiatr se slovy Allahu Akbar mnohonásobně vraždil , což se ale nesmělo označit jako akt islámského terorismu, v Benghází se předem připravená teroristická akce odnože al-Kajdy - kterou Obama ve svých opakovaných tvrzení již v podstatě zničil - oficiálně přeinterpretovala na násilný, spontální, neorganizovaný akt lidu, rozběsněného v Kalifornii pořízeným několikamimutovým videem tupícím islám. Nikde ale zmínka o skutečnosti, že k zrodu videa došlo už někdy před čtvrt rokem, skoro nikdo ho neviděl, rovněž to nebyl výtvor Američana, jak by se v souvislosti s údajným spontálním rozhořčením předpokládalo, ale akce jakéhosi Egypťana, Araba. S touto báchorkou o takové příčině Susan Rice, americká reprezentantka u OSN, dva týdny po útoku a zabití v Benghází oficiálně informovala veřejnost a Obama ve svém projevu k delegátům OSN se pětkrát za tak fiktivní prohřešek omluvil. V tomtéž počínání pak Washington pokračoval formou omluv na pákistánské televizi, v reklamních pořadech placených daňovými poplatníky.

Toto druhé prezidentské utkání v podobě nepříjemné přestřelky dirigované nijak objektivní moderátorkou skončilo Obamovým vítězstvím, ale ne natolik, aby zcela překonalo dopad Romneyho vítězství z první debaty.

- - -

Proto se značným zájmem se očekával průběh třetího, závěrečného utkání, k němuž došlo v pondělí 22. října na Floridě v místě Boca Raton u atlantického pobřeží, na campusu univerzity Lynn, o jejíž existenci jsem teď poprvé slyšel. Na rozdíl od formátu druhé debaty - onoho Townhall meeting fora, s otázkami od vybrané veřejnosti - tentokrát to bylo sezení u jednoho stolu, kde oponenty pouze dělila vzdálenost jejich vzájemných paží. Na opačném konci stolu seděl moderátor Bob Schieffer, zkušený profesionál z televizního kolosu CBS, s oprávněnou reputací liberála, který si ale objektivně počínal.

Tentokrát tématem výlučně měla být - ale nebyla - zahraniční politika, k automatické výhodě prezidenta insidera, vybaveného zkušenostmi a informacemi odepřenými jeho soupeři.

Jak všeobecně a správně předpokládáno, moderátorova první otázka se soustředila na smrt velvyslance Stevense v Benghází, jeho požadavku na ochranu, kterou State Department odmítl poskytnout. K našemu překvapení až úžasu, Romney se o oné Obamově kamufláži, snaze přetvořit organizovanou akci nepřátel v amorfní výbuch nekotrolovatelného davu, vůbec nezmímil.

Nevyužil mnohých dalších příležitostí, aby zabodoval a případně utkání skončil razantním knockoutem. Došlo k opakování druhého utkání, kdy Obama neustále svého oponenta přerušoval, skákal mu do řeči, zdůrazňoval jeho všelijaké dřívější epizodní nectnosti a tentokrát se ho snažil nejen rozdrtit, ale i zesměšňovat. Na Romneyho zdůraznění, že americké námořnictvo má teď míň lodí než před první světovou válkou, Obama odpověděl, že teď rovněž máme míň koní a bajonetů, ale že máme letadlové lodě, na nichž přistávají letadla a máme ponorky, které se pohybují pod hladinou. Se zřetelným záměrem poučovat, znicotňovat blbečka nepřítele.

Což ovšem nebylo od prezidenta příliš prezidentské.

Prozatím velmi nerovné utkání, až tedy do okamžiku, kdy Romneymu se podařilo soustředit se na to nejzásadnější: že prestiž USA ve světě notně uvadla a nemůže prosperovat, poněvadž její ekonomie neprosperuje. Místo slibu snížit deficit o polovinu došlo k jeho zdvojnásobení, taktéž tomu s nezaměstnaností, zadlužení země rekordně vzrostlo. Takový tedy byl prezidentův výkon. Nyní požaduje příležitost k pokračování téhož.

Skutečnosti to neoddiskutovatelné změnou nepohodlného tématu.

Na rozdíl od Obamova závěrečného projevu Romneyho poslední dvě minuty se zvlášť podařily. Nicméně celkový dojem z večera svědčil v Obamův prospěch.

Po představení nastala ovšem další fáze analytická. Obamovi nadšenci, zejména kolem MSNBC, jásali. Jenže z jiných zdrojů se ozývaly jiné hlasy - například vynikající Charles Krauthammer či Brit Hume - značně odlišné melodie začaly převládat a vysvětlovat. Proč že Romney se nepustil do Obamy kvůli jeho fatálnímu fiasku v Benghází, proč nezareagoval v jiných situacích, různým pastím - ať irácké, íránské, afghánské či pákistánské - se vyhnul. Že na rozdíl od Obamy, stále ho přerušujícího, do řeči mu neskákal, choval se zdrženlivě, takto si připravoval svou "imiďž", takto česky ohavně řečeno, pro své budoucí prezidentské počínání.

Pokud se mu ovšem podaří volby vyhrát. Od předčasného jásání odrazuje mnou již několikrát opakované varování moudrého myslitele H.L. Menckena, že nelze prodělat dostatečným podceňováním inteligence americké veřejnosti.

Úplně teď nakonec: OSCE (Organisation for Security and Cooperation in Europe), o níž se dočítám, že funguje jako orgán, větev OSN, vysílá 44 svých pozorovatelů do USA, aby dohlédli na regulérní průběh voleb. Už přispěchali s kritikou amerického, někde se již vyskytujícího požadavku, aby výkonu voličského práva předcházela identifikace voliče - což je ovšem univerzální praxe všude v Evropě a nejen tam. Evropští inspektoři ji ale v tomto případě odmítají jako diskriminaci menšin.

Předpokládám, že demokratické režimy typu Kuby či Severní Koreje rovněž vyjádřily své mravní rozhořčení.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče