Administrativa prezidenta Donalda Trumpa uvádí ve zmatek kdekoho. Směřuje totiž k rozbití řady spojeneckých či smluvních závazků, nebo jenom pouhých nepsaných pravidel. Naposledy leckoho překvapila unikátní prezidentská návštěva v KLDR. Převážně přitom nešlo o nic jiného než o mediální náplast na „velmocenské bebíčko“. Vzápětí si o tom povíme víc.

Rozbíjení úzů se v Trumpově případě snoubí s kovbojskou agresivitou a nevzdělanou šéfovskou neotesaností. Netaktní takt evidentně udává „etika“ velkokapitalistického podnikání – první občan USA se ani netají, že neumí vykročit z „globální“ otázky: „Kolik to USA (a mně) vynese?“

Novosvětský vůdce si zajisté přeje, aby skrze správně prezentované první funkční období v úřadu vstoupil do druhého. A jelikož mu do křesla v čele supervelmoci významně pomohl slib ukončit nekonečná expediční tažení, která probíhají tisíce a tisíce kilometrů od pobřeží USA, musí voličům předvést konkrétní výsledky. Lid si ale nemohl nepovšimnout, že afghánské dobrodružství, jež započal jiný kovboj, Bush jr., nebere zdaleka zasvé. Vzdor intenzivním jednáním s talibánci. Ani z vměšování do syrské (občanské) vojny se nelze lehce vyvázat, což dokazuje též čerstvé německé „NE“ požadavku, aby tam armáda nejpřednější země EU nahradila „The United States Army“.

Kapitolou o sobě jsou události v Perském zálivu. Tam se proti rostoucí roli Íránské islámské republiky houfují dřívější rivalové, kteří usoudili, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Izrael, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a další se snaží o všeliké zatlačování Teheránu. A Bílý dům, jenž má výnosné vztahy s maličkou (etno)demokracií i orientálními despociemi, tvrdí muziku! Mnozí z prezidentova okolí po desetiletí sní o likvidaci rozpínavého teokratického systému, anebo alespoň umrnění jeho geopolitické váhy. O ni se přitom paradoxně nejvíce zasloužila jediná supervelmoc světa, když selhala v Afghánistánu, Iráku a Sýrii.

Washingtonský rádobyplán na dotlačení islámské republiky k revizi předtím jednostranně vypovězené smlouvy o atomu je primitivní. Ignoruje jádro věci. Zastrašování, vyhrožování a škrcení národního hospodářství – s ohledem na perské kulturněpolitické tradice či zkušenosti – nemůže fungovat. Vede toliko ke stupňování tenzí ve strategickém Hormuzském průlivu (de facto i v nedalekém Iráku a jinde), kde se v posledních týdnech „oba břehy“ straší návratem „války tankerů“. Ta byla součástí osmileté války íránsko-írácké, v níž Západ povětšinou podporoval jím posléze zlikvidovaného Saddáma Husajna.

Není vhodnou situací k vítězství v prezidentském klání, když hrozí nová „hloupá válka“. K propagandistickému pokrytí mocenského paradoxu však naštěstí zbývají rozličné prostředky. Jednak strašení „obludnou invazí“ jihoamerických migrantů a slib stavby nejdelší „Berlínské zdi“ světa. Druhak diplomatické vytěžení dálnovýchodního člena bývalé „Osy zla“ – kimovské KLDR. Dějinně první kroky amerického prezidenta po území Severní Koreje umožňují efektně přelepit krach předchozího protijaderného jednání v Hanoji, případně zneklidňující bezkoncepčnost blízkovýchodní politiky Spojených států.

Snahu o vstřícnost jednání s bývalým „rakeťáčkem“, jehož pomyslné akcie stouply v návaznosti na zvětšení doletu dalekonosných střel, naznačovala i nepřítomnost poradce pro národní bezpečnost Boltona. Považovaného nejen za fanaticky protiíránského, leč i za strůjce krachu vietnamského summitu. Cesta z rokování společenství G20 v japonské Ósace rovnou do severokorejského Pchanmundžonu a tamější pozvání Kim Čong-una do Washingtonu mají svou symboliku. Především symboliku předvolebních her.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Pravda