Na stadionu je ticho jak v kostele. Oči všech diváků jsou upřeny na kovboje v aréně. Leží zrovna vprostřed, ani se nepohne. Utíkají k němu nějací chlapi, dva nesou nosítka. Opatrně ho přetáčí na záda. Jedna jeho ruka se zvedá, chlapík si s ní otře čelo. Je to dobrá známka, lidé na tribunách zase začínají povídat, napětí z nebezpečného karambolu se vytrácí. Před minutkou se ten kovboj hnal na svém koni za utíkající kravkou. Mával lasem nad svým širákem, už už a kravka by měla laso kolem krku a chlap by ji druhým koncem provazu svazoval nohy. Zatím kráva stojí u bariéry v rohu arény a její pronásledovatel leží rozplácnutý na zemi. Když se na hřbetě svého koně za kravkou hnal, koník šlápl na konec provazu, který někdo zapomněl sundat z kravského krku. Kráva sebou sekla, kůň o ni zakopl a poroučel se též. Chlap, jak vystřelený katapultem, přistál obličejem na zemi hned za tou živou hromadou a kopyty, která prosekávala vzduch.

Lidé v hledišti tleskají, sem tam někdo pochvalně hvízdne na prsty. Chlapík se pomalu zvedá ze země a s hloučkem kolem sebe pomalu míří k bráně z arény. Pozdraví ještě tleskající obecenstvo svým stetsonem. Rodeo může pokračovat. Vše pak už jde znovu jako na drátku. Po chytání krav lasem sólo či ve dvojicích přijde na řadu jízda na koni. Jízda je špatné slovo: ten kůň dělá takové psí kusy, že to jízdu nemůže nikomu vůbec připomenout. Mlátí sebou zleva doprava, kočičí hřbet vystřídá v mžiku skok. Někdy si dá kůň velice záležet a chlap, který mu sedí na hřbetě, se najednou octne na nose v prachu a kobylincích.

Skákavý kůň ti nažene strach. Co však vzteklý býk? Ten chce kovboje, který se mu drží zuby nehty na zádech, zabít. Ne, na tenhle sport bych se nedal. Tuna explodujících bifteků je naštěstí za bariérou a já doufám, že kovboj, který se zmítá jako hadr ve větru, bude umět dobře utíkat, až ho býk setřese ze svého hřbetu.

Všechno se zde však na rodeu motá hlavně kolem koní. Lidé si asi uvědomují, že bez koní by se kdysi jejich dědečkům moc dobře pěšky v cestě na Západ přes hory a nekonečnou prérií nevykračovalo. Ať už se vezli na koňském hřbetě, či pomáhali tlačit vůz tažený volky přes krkolomné průsmyky, pro měkkoty a uplakánky tato země nikdy nebyla. Dupot koňských kopyt a fňukání se k sobě ani trochu nehodí.

Došel mi film v aparátu, musím skočit do auta pro nový. Film je až na dně tašky, chvíli mi trvá, než ho vydoluji. Mezi řadami aut na parkovišti cválá kůň, jezdcovo sombrero se pokyvuje nahoru, dolů. Dekuji se mezi auta, ať mi kůň třeba nešlápne na kuří oko. Nemusím se bát, chlapík na jeho hřbetě koníka dokonale ovládá. Usmívá se na mě ze sedla. Košili má vpředu celou špinavou, obličej polepený náplastí od brady až k čelu. Řehtá se teď na celé kolo, když vidí překvapení, které mu prozrazuje můj výraz. Ano, je to stejný kovboj, kvůli kterému před hodinkou všichni ztrnuli ve strachu, že je přeražený napůl. Zkouší si tu teď jen jiného koně.