Konkrétnějším, přímočařejším nadpisem zamýšleného textu by spíš mělo být něco ve smyslu "Rasismus, o němž radno mlčet".

Vzpomínám si na rozprávku s návštěvníkem ze západního světa, koncem padesátých let v naší tehdy ještě dost zašněrované, budování vědeckého socialismu oddané rodné zemi. "My máme plnou svobodu, říct můžeme, co chceme, a nemůže se nám nic stát" liboval si návštěvník a nás litoval, že musíme mlčet, že nic hroznějšího by si nedovedl představit.

Ozval jsem se s nesouhlasem: "Já si to nejen představit dovedu, však já to prožívám." A naivnímu outsiderovi jsem se snažil vysvětlit ještě potupnější stadium nesvobody - nejen mlčet, ale naopak vládcům děkovat za velkorysost daru svobody, které se nám vůbec nedostává. Musíme s mávátky do májového průvodu děkovat straně a vládě, však nedostatek nadšení by hrozil kádrovým šrámem.

Touhle poněkud krkolomnou reminiscencí se dostávám k současné Americe, o níž jsem téměř před dvěma lety uveřejnil článek s názvem Barvoslepost v nedohlednu.

Již jen nezřídka se cituje tužba Martina Luthera Kinga, v roce 1968 zavražděného: „Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.“

Nelze ji slyšet mezi tzv. černochy z povolání, starou gardou nejen velebníčků typu Jesse Jacksona či Al Sharptona, ale i tuctu kongresmanů, starostů, už i guvernérů, i když teď se prezidentem stal jeden z nich (automaticky pokládán za Afro-Američana a zdaleka ne za Euro-Američana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok). Měli by se dmout pýchou, že se někdo takový těší tak náramné popularitě v národě. Však zvítězil ve státech s nepatrným procentem černošské populace jako Iowa, Minnesota, v severovýchodní oblasti Nové Anglie, čímž potvrdil současnou realitu značně ochablého rasismu. Spíš bere vítr z plachet, dost znicotňuje dominantní motiv černošského establishmentu, jeho snahu zdůrazňovat, neustále opakovat, jak hrozně rasistická je tato země, a proto je nutno přicházet s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, bělochů, historie za vlastní černošské počínání – ať už je to zločinnost ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajících bez otcovské autority.

V roce 1945, když do rodné Plzně dorazila americká armáda, její černoští příslušníci bydleli v extra stanech a v biografu separátně z balkonu na plátno hleděli. Když jsem se z Evropy přestěhoval na opačný břeh Atlantiku, segregace už vesměs končila, v Bílém domě zasedl J.F. Kennedy, dcera jeho ministra zahraničí Deana Ruska se provdala za příslušníka černé rasy. Já se oženil s majitelkou nezcela bělostné pokožky, když tehdy v některých jižanských státech formálně dosud platily zákony, podle nichž jsem se dopustil prznění vlastní rasy.

Příliš ožehavého tématu se ale raději nedotýkat. Do USA jsem kdysi ale přijel s výhodnou zkušeností z totality, jak v ní přežívat, proplouvat, a případně si i trošku zašvejkovat. V něčem takovém se většina Američanů nevyzná a nezřídka je mate. Třeba mou otázkou „Proč jen Indiáni jsou pokládáni za native Americans, vždyť vy jste se v této zemi také narodili, stejně jako vaši rodičové a prarodičové, takže vy vlastně nejste zdejší ‘rodní’a sem tedy nepatříte?“ Že stipendia rezervovaná pro černochy jsou naprosto legitimní, kdežto taková praxe výlučně pro bělochy by byl akt protizákonné rasistické diskriminace. Lze mít kluby, asociace výlučně pro menšiny, nikoliv však pro většinu, i když většinou ve státech jako Kalifornie či Nové Mexiko již přestává být. Takto jsem zlobil a pokračoval otázkami, proč černoši jsou Afro-Američané, ale běloši nesmějí být Euro-Američané. Expedoval jsem poťouchlé dopisy mediím - například v reakci na úvodník v The New York Times, 11.10.1983, charakterizující zarputilého černošského rasistu Malcolma X jako „bojovníka za rasovou rovnost a toleranci“, což jsem přirovnal k doporučení povýšit Xavieru Hollander, tehdy proslulou prostitutku, kněžku lásky, do role prosazovatelky důsledného ctnostného celibátu. Ke zveřejnění málokdy došlo..

Víc jsem se ovšem soustřeďoval na vlastní campus. Na tvrzení kolegy, že „každý běloch a běloška v naší společnosti jsou do jisté míry tainted („poznamenáni, poskvrněni“) a profit („profitují, mají prospěch“) z bělošského rasismu“, jsem zareagoval zpřesněním, že otroctví skončilo před víc než sedmi generacemi, žádného otroka jsem nikdy neviděl, natož abych vlastnil, odmítám sdílet patrně slastné masochistické pocity kajícnických liberálů. A bylo mi to i vítanou záminkou vybruslit z časově náročné a zbytečné funkce ve výboru, jemuž dotyčný kajícník předsedal. Pár kolegů se mnou opatrně souhlasilo a když jsem se jich zeptal, proč že oni teda mlčí, odvětili, že já si to spíš mohu dovolit, poněvadž jsem se oženil s neběloškou.

Čas plynul. Přemnohé se změnilo, máme Obamu, ó my se máme. Pokročili jsme směrem k oné diversity – vzájemně užitečné rozmanitosti. On Obama by vlastně mohl být příkladem dosažení cilů onoho hnutí za občanská práva. O sobě tvrdil, že je „post-ideological“, dával najevo, že národ se již pohnul dál a jinam. Ostentativní zdůrazňování rasy jako fundamentálního kritéria že je mu cizí..

Víc než dva roky po volbách máme příležitost přežvýkávat nepřesnost, případně i jalovost původních, příliš růžových předpokladů. Tuze souhlasím s černošským ekonomem Thomasem Sowellem a jeho hodnocením v článku „A post-racial president?“ (Townhall, 28.7.2009), takto s otazníkem. Že totiž ona kýžená post-racial era nám dosud uniká a unikat nadále bude zásluhou či přesněji vinou těch, pro něž zdůrazňování přetrvávající hydry rasismu je jim k prospěchu politickému, společenskému, finančnímu. A je to právě druh Obamových spojenců po přemnoho let jako v případě reverenda Jeremiaha Wrighta. Během prezidentské kampaně se od tohoto černošského rasistického zuřivce musel jaksi distancovat. Sowell svá tvrzení dokumentuje Obamovou dřívější kariérou onoho community organizer, organizátora rozhořčení, frustrací, bažení po pomstě. Sowell: „Jestliže si někdo myslí, že po letech prosazování stížností a polarizace teď jako prezident docílí naší vzájemné harmonie, tak to by pak byl triumf zbožného přání nad realitou.“

Z Washington, D.C. jsem e-mailem obdržel (23.6.2011) otevřený dopis konzervativce Patricka J. Buchanana, adresovaný prezidentu Obamovi, v němž se zmínil o jím vyjádřené žádoucnosti conversation o rasových záležitostech. Buchanan takovou iniciativu vítá, ale se zpřesněním: "Tentokrát aby to ale byla rozprava z obou směrů. Aby bělošská Amerika také byla slyšena a nejenom aby se jí jen kázalo (not just lectured to). Tentokrát Mlčenlivá většina (Silent Majority) potřebuje vyřknout své stížnosti a požadavky." Mezi nimi to jsou:

Za prvé, uznání skutečnosti, že Amerika je pro černochy ta zdaleka nejlepší země. Z 600 000 z Afriky přivezených otroků vzniklo společenství 40 milionů těšících se největší svobodě a materiální prosperitě kdekoliv na světě. (E-mail doprovázel tento dodatek: zatímco černoši jsou pouhou menšinou -12,9% v národě, mají 40procentní podíl na veškerém zaměstnání v nepříliš náročné či dokonce namáhavé službě federální. Pobírají roční plat v průměru 78 000 dolarů, na rozdíl od celoamerického průměru 42 000 dolarů. O této zajímavé disproporci se media zřídkakdy zmíní.)

Za druhé, nikdo nikdy se tolik nepřičinil o vylepšení životních podmínek černošského obyvatelstva jako američtí běloši. Nespočetně trilionů dolarů se utratilo na všemožné platby, programy, granty, stipendia, daňové ůlevy, snadné půjčky, odpisy dluhů. Vládní úřady, privátní byznys, školy diskriminují proti bělochům různými metodami - onou affirmative action, preferenčními kvotami pro přijetí na studie, do zaměstnání, na získání veřejných zakázek. A slyšel někdy někdo nějaký vděk? Pouze nekonečný příval stížností těch zvýhodňovaných. Nikdy se nestane, že by recruiters, pověření náborem na studia, nabídli přijetí bělošské mládeži z hospodářsky hynoucích měst jako třeba Altoona či Johnstown, takto se Buchanan ptá Obamy.

V této souvislosti si neodpustím ocitovat pár vět ze své již postarší (1992) knížky "Příručka pro zájemce o americký svět", z kapitoly s názvem "Co v Americe může způsobit jedno písmeno". Obrátil se totiž na mě našinec Martínek s radou o přijetí a finanční podporu na naší univerzitě. Odpověděl jsem, že šance by měl pouze v případě, kdyby si jen trošíčku změnil jméno, jedno písmeno by postačilo - čímž jsem ho urazil, v předpokladu, že si z něj dělám blázny.

Nuže cituji: "Kladná akce se začala prosazovat přednostním zacházením ve prospěch menšin - zejména černochů při přijímání jak do škol, tak do zaměstnání a také při povyšování. Ústava (14. amendment) přikazuje naprosto barvoslepé posuzování jedince, bez ohledu na rasu, národnost, náboženství atd. Začátkem sedmdesátých let (za Nixona) se začaly prosazovat tzv. "kvoty": žadatel, student, zaměstnanec není již tedy posuzován jako jedinec, ale jako příslušník skupiny, do níž se narodil. Federální soud dal kvotám požehnání a hned se vyrukovalo s eufemismy. Kvotám se říká "směrná čísla", "kýžené cíle" a úřad, který tyto preference prosazuje, si říká Úřad rovné příležitosti (Equal Opportunity Office). Ano, tak to je, pane Orwelle.

V kurzu mezinárodního práva jsem měl vynikajícího studenta, bělocha s nepatrným cizím přízvukem, přistěhovalce z uruguayského Montevidea, syna ze středostavovské, tuším že právnické rodiny. Rozhodně nešlo o rodinu chudobnou, osudem postiženou. Ale to jméno! MARTINEZ. Veledůležité Z. A jsme u toho, krajane Martínku.

Dostat se na práva na některou z takzvaných Ivy League škol ("břečťanová liga") je výkon, k němuž se sluší pogratulovat. Přijmou jednoho z deseti, dvaceti či více uchazečů. V případě tohoto latinsko-amerického Karla Martínka ale Mohamed nemusel s prosíkem k hoře, hora se sama ozvala. Telefonovali k nám na oddělení z děkanátů, které žadonily, abychom Carlose, příslušníka preferované menšiny, přesvědčili, že má jít právě k nim.

Z harvardské univerzity - té nejprestižnější v Americe - Carlos obdržel dopis, nikoliv produkt word-processoru, ale bylo to psáno rukou děkanova náměstka.

Martínek-Martinez mi dal kopii, tady je její text:

Dear Carlos, I surely hope, you'll come to Harvard, you have a lot to teach us.

Že oni, škola nejproslulejší, se mohou hodně učit od něj.

To vše způsobilo jedno písmeno.

Dopis psán 3. března 1983. Od té doby jsem nezpozoroval změny k lepšímu, poctivějšímu hodnocení, tak jak Ústava vyžaduje.

Neoficiální stránky Oty Ulče