Ačkoli to z titulku tak nevypadá, chci psát o snahách zabránit nominaci Bretta Kavanaugha soudcem Nejvyššího soudu Spojených států.

Naši politici, publicisté a novináři se dlouho podivovali, proč Američané při volbách tolik řeší rodinný život kandidátů na politické a veřejné funkce. Dlouho u nás převládalo přesvědčení, že rodina a soukromí je jedna věc a politika je věc druhá. Vícekrát jsem psal, že tento postoj je krátkozraký: Pokud někdo lže vlastní ženě (nebo vlastnímu muži) a pokud je někdo schopen porušit slib, který dal svému nejbližšímu, jak mu mohu důvěřovat v jiných oblastech? Člověk buď spolehlivý je, nebo není. Buď slovo drží, nebo nedrží. Recyklace manželek, kterou předváděli někteří naši politici, ať už pravicoví nebo levicoví, něco vypovídala o těch, kteří se ucházeli o naši důvěru. Budiž vzdána čest výjimkám. Některé z nich ovšem zase dokazují, že spořádaný rodinný život není zárukou správné a/nebo úspěšné politiky.

To, co Spojené státy předvádějí nyní, lze vyjádřit americkým rčením „přepadnout přes palubu na druhé straně lodě“. V rámci politického boje se zkoumá, zda by se na toho či onoho politika nedalo vyšťárat něco, co by zabránilo jeho zvolení nebo jeho nominaci. Problém je, že ve Spojených státech panuje určitá společenská atmosféra, která vyřadila určité rozumné pojistky.

Když vyloupíte banku a přijde se na to po deseti a více letech, trest vám nehrozí, protože zločin je promlčen. Když se v sedmnácti letech opijete na studentském večírku a chováte se nevhodně k druhému pohlaví (o třetím a dalších pohlavích se tehdy ještě nemluvilo), může vám to zničit kariéru i po šestatřiceti letech. Takové „zločiny“ se nepromlčují.

Něco na sebe prásknu. (Ne, mí drazí příznivci, žádnou ženu jsem neznásilnil.) V mládí jsem se několikrát opil a v opilosti jsem se choval nevhodně. A jak člověk stárne ve víře v Boha, připomínají se mu někdy hříchy dávno minulé. A tak jsem před pár lety pocítil potřebu se jedné ženě omluvit, jak jsem se k ní zachoval. Sešli jsme se na obědě v restauraci a já jsem svou omluvu realizoval. Hodně mě to jednání – došlo k němu před devětačtyřiceti lety – trápilo.

Překvapilo mě, že ta žena si onu událost vůbec nepamatovala. Pak už jsme se bavili jen o umění a politice.

No, nevím, jestli bych se odvážil na něco kandidovat ve Spojených státech.

Za zásadní omyl považuji něco, co snad lze nazvat zrušením promlčitelnosti. Ano, některé zločiny zůstávají díky promlčení nepotrestány. Nicméně institut promlčení vznikl na základě určitých zkušeností a zdravého rozumu. Lidská paměť je ošidná; to se všeobecně ví. A ve většině případů (ano, vím, jsou výjimky) je velmi těžké, ne-li nemožné, sehnat věrohodné svědky, případně věcné důkazy.

Pokud jde o chování na studentském večírku, kde byla řada účastníků opilých nebo přinejmenším podroušených, lze na lidskou paměť spoléhat jen stěží, pokud vůbec. Američané by udělali dobře, kdyby institut promlčení vztáhli i na tyto situace. Já se nedomnívám, že soudce Kavanaugh se dopustil toho, z čeho byl obviněn. Jsem si téměř jist, že na něj kydali špínu jen proto, aby se jeho nominace oddálila alespoň do listopadových voleb, od nichž si demokraté slibují, že ovládnou Senát a prezidentu Trumpovi a jeho nominantům přistřihnou křidélka. Ale i pokud by se něčeho nepěkného dopustil, to jeho spořádané manželství a jeho rodinný život nic neplatí?

Manželé Kavanaughovi mají dvě děti – dcery Lizu a Margaret. Nepodařilo se mi dohledat, kolik je jim let; z fotografií je ale zřejmé, že už jsou ve věku, kdy vnímají, co se kolem jejich otce děje. Jistě ho milují a určitě je těžce poznamená, když vidí, jak odpůrci s jejich otcem zacházejí. Jak to bylo s Christine Blaseyovou Fordovou, kterou měl Brett Kavanaugh málem znásilnit, těžko dnes někdo dokáže či vyvrátí; co prožívají Kavanaughovy dcery, si jistě dokáží představit nejen jeho příznivci, ale i odpůrci. A pokud ne, tím hůř pro ně. Nicméně většině demokratů to zřejmě nevadí. Konec konců, jde jim o Trumpa – Kavanaugh je pouze epizoda v politickém boji. A když se kácí les, létají třísky, že. Liza a Margaret Kavanaughovy jsou jim ukradené.

Republikáni si ovšem mohou také sypat hlavu popelem. Ve snaze odstřelit demokratického prezidenta Billa Clintona se také nezastavili před různými nechutnostmi. Ano, měli pravdu a dosáhli svého: Dokázali, že Clinton lhal. Stálo to ale za to? Demokraté pouze převzali štafetový kolík a nechutnosti ještě prohloubili.

Ano, i nadále si myslím, že není jedno, jaký je rodinný život toho či onoho politika. Na adresu Američanů, kteří dnes používané politické praktiky hájí, mohu ale jen říci: Pánové a dámy, přeháníte to. A myslí vůbec někdo na děti?