O Čečencích začnu jednoduše tím, že se přiživím na cizím článku. Je to článek Kamila Galeeva s poznámkami Lucie Sulovské (zde). Věnuje se kultu Z (mimochodem, viděl jsem video, jak si to lidé lepí na civilní auta a jeden takový dostal v Petrohradě přes držku. Já vůbec nechápu, co na tom ukrajinském vzkazu nepochopil) a taky píšu hrozně dlouhé závorky, takže si nikdo pak nepamatuje, jak ta věta začala. Tak znova - věnuje se Kultu Z, ale také Čečencům. Přečtěte si ho.

A teď já. Čečensko je blízko. Tedy alespoň na poměry Ukrajiny nebo Ruska. Z Čečenska na Ukrajinu je to asi stejně daleko, jako z Prahy na Ukrajinu. Historie Čečenců je překvapivě dlouhá a nepřekvapivě drsná. Jsou bojovní a tvrdohlaví. Víc k historii psát netřeba.

Jejich vůdce je Ramzan Kadyrov. Abyste pochopili, jak se mohl stát asi tak ve 26 letech fakticky hlavou státu (a později i oficiálně), je třeba začít, jak jinak, u jeho otce. Achmat Kadyrov byl čečenský prezident a hlavní muftí, ve správný okamžik se přidal k Rusku a Putinovi, a tak se dostal na vrchol politické reprezentace Čečenska. V roce 2004 šel na fotbal, ale už se z něj nevrátil. K moci se tak dostal jeho mladý syn, který byl sám bojovník. V první čečenské válce bojoval proti Rusku, ale v té druhé přešel na stranu Ruska, ve straně Jednotné Rusko i v republice stoupal až na vrchol. Je to regionální diktátor s kultem osobnosti, kterého se zřejmě trochu obává i Putin (protože opravdu nechce třetí čečenskou válku), ale zároveň mu důvěřuje, pravděpodobně proto, že Ramzan nemá celostátní ambice.

Protože má Čečensko velkou porodnost a válku v krvi, bylo jen logickým krokem, proč po nich Putin sáhnul. Navíc na Ukrajině nebojují proti slovanským bratřím (což zřejmě ruští vojáci dělají někdy dost neradi; co ale dělají ruští bratři také neradi, je vyzbrojování Čečenců těžkou technikou. Tak tam jsou prostě spolu). Jsou oddáni Kadyrovovi, který v zemi vládne pevnou rukou, je to takový malý islámský stát uvnitř Ruska. Je to zřejmě výhodný byznys pro obě strany. Kadyrov má své království, za to pošle báťuškovi carovi občas vojáky, po nichž v Moskvě nikdo plakat nebude. To víte, Moskva slzám nevěří. Nevím však, co se stane, jestli díky špatnému velení a přípravě vzrostou ztráty a útrapy Čečenců tak moc, že je napadne, že na jejich životech nezáleží a že tam vlastně vůbec nechtějí být.

Dneska to bylo krátké. Válka běží zatím jako obvykle, ruský postup se zaseknul a Ukrajinci podnikají protiútoky. Strany jednají. Předpokládám, že uznání Krymu a nevstupování do NATO je na spadnutí (upřímně, to druhé teď Ukrajina ani nutně nepotřebuje a to první, jakkoliv je bolestivé, je zřejmě jen uznání něčeho, co už zde fakticky je), na stole zůstává EU a hlavně přesný status autonomních území.

Co se stane, když se dohodnou? Většina autorů nahlíží na situaci západníma očima. Uvědomujete si, že lidé v Rusku sledují státní televizi a když se Putin vrátí domů s tím, že je uznaný Krym, zajištěna bezpečnost Rusů v autonomních územích a že Ukrajina nevstoupí do NATO, takže tam nebudou umístěny jaderné střely, co doletí na Moskvu (což sice zřejmě ani nebylo v plánu, ale proč kazit hezký příběh), že se domů vrátí jako vítěz? (Ztráty se hodí na obětního beránka.) Ano, venku reputace Ruska utrpí, ano, nebude mít loutkovou vládu a druhé Bělorusko, ale doma ho tisk i tak oslaví. A navíc když bude mír, tak se přece zvednou sankce, rozdají metály a bude zas jako předtím. Nebo ne? Ale k tomu, co bude po válce, napíšu po válce. To nebude snad už dlouho trvat.

******

Převzato se svolením autora z jeho Facebooku, kde publikuje zcela neformálně pro své přátele a jejich přátele na Facebooku, takže to je co nejvíc srozumitelné, krátké a většinou bez zdrojů, které se ale dají snadno dohledat a doplnit.