22.11.2019 | Svátek má Cecílie


SVĚT: Život v utajení

12.2.2019

Nevím, jak jiné národy, přinejmenším v Evropě, ale my rádi sestavujeme fotbalová nebo hokejová mužstva, přesto se přece jen občas věnujeme i dalším tématům. K těm vděčným dnes patří tajné služby, nad nimiž bych se pokusil (to zdůrazňuji, a prosím o velkorysé posuzování) zamyslet, vyzbrojen v zásadě stejnými znalostmi, jaké má běžný občan, tedy skoro žádnými. Vcelku to nepřekvapí; ty služby přece mají v názvu samém „tajné“, takže se od nich nedá čekat nějaká sdílnost. Naopak.

To mne přivádí k časté výhradě – prý když mají informace o něčem údajně nekalém ze strany cizích států, firmy nebo firem, proč to tedy neřeknou? Právě proto, že to vědí. Kdyby to veřejně prozradily, druhá strana tím pochopitelně pozná rozsah znalostí dané tajné služby, může usuzovat na způsob její práce. A navíc může někdy zjistit, kudy taková informace unikla. Rozhodně bude tuto skulinu hledat. Výsledkem je, že tajnou službu můžeme s jistou nadsázkou přirovnat k nějakému božstvu. Je spíš neviditelné, a buď v něj věříme, nebo ne. Jak říkali staří latiníci tertium non datur, třetí možnost není. Ve skutečnosti taková je − třeba nás to vůbec nezajímá. Jinak ale zůstává volné pole úvahám, patrně nejednou fantastickým.

Nesdílnost tajných služeb výtečně dokumentuje britská MI6 (Military Intelligence, Section 6), tedy zahraniční rozvědka, jíž se podařilo někdy v červnu 1941 rozluštit německou šifru Enigma, tehdy považovanou za prakticky nerozluštitelnou. Detaily lze dnes snadno najít, je o tom také například film „The Imitation Game“, jeden z četných na toto téma. V každém případě se zrodil projekt Ultra, název to vcelku prozaický – nejvyšší stupeň utajení v britském používání byl Top Secret, ale tohle bylo ještě něco víc, takže Ultra Secret.

Není divu, když Angličané luštili německou vojenskou korespondenci. Proto také byl seznam adresátů, jimž byly rozluštěné depeše poskytovány, velmi omezený a navíc důstojník, který dotyčnému zprávu přinesl, jen počkal, až bude přečtena, a pak ji zničil. Opatrnosti nikdy nezbývá. Získané informace měly cenu lidských životů. Přitom tu byly pořád obavy, aby nepřítel nezjistil, že Angličané jeho zprávy čtou. Takže když například zničili zásobovací konvoj pro vojska maršála Rommela v Africe, tehdy to museli udělat velmi rychle po rozluštění zprávy, proto aby zmátli Němce, gratulovali Angličané svému pomyslnému agentovi v Italii k úspěšnému odhalení toho konvoje. Navíc tak, aby tuhle zprávu Němci snadno přečetli. Žádný agent nebyl, ale zdá se, že protivník tomu uvěřil. Rommelovi to těžce zkomplikovalo situaci a nakonec v Africe prohrál. Rovněž proto, že v bitvě u El Alameinu proti generálu Montgomerymu věděli Angličané předem o úmyslech protivníka. Není divu, že ti, kdo pracovali s Enigmou v Anglii, dostali příkaz mlčet jako hrob. Doslova. Kdyby nemlčeli, možná by v něm skončili. Angličané svoje tajemství skrývali až do roku 1974.

Můžeme říci, že byla válka. Dnes není. Naštěstí tady ne, ale na mnoha místech světa se válčí. Ovšem válka přece nemusí být se zbraněmi, kdy se zabíjejí lidé. Cenu nemá jen dobyté území, ale také získané informace. Opět – argument, že špionáž dělá každý, není překvapivý. Kdekoho zajímá, co se děje kolem, a zajímalo to naše předky už dávno. Doporučuji knihu Františka Dvorníka „Počátky zpravodajských služeb“, která opravdu začíná starověkem. Bohatství ukázek skýtá Byzanc v raném středověku. Samozřejmě nejčastěji se špionáž prováděla v rámci válečných operací nebo příprav na ně. Nemuselo však jít výhradně o války s cizími státy, byly také domácí konflikty, jako na přelomu 10. a 11. století, kdy spiklenec proti byzantskému císaři po prozrazení uprchl k Arabům, kteří ho ochotně přijali. I v tomto asylu mohl být nebezpečný císaři, a tak se použil falešný dopis, který se „náhodou“ dostal do správných rukou. Arabských, a ty už se o uprchlíka postaraly. Musel přestoupit na islám, aby si zachránil život, a tím si uzavřel návrat do Byzance. I tak to jde. Netřeba hned vraždit.

Zárodky hospodářské špionáže najdeme také mimo jiné v Byzanci, když tam dva perští mniši, kteří dlouho žili v Číně, tajně přinesli v duté holi vajíčka bource morušového. To zahájilo počátek výroby hedvábí mimo tuto říši a znamenalo velký přínos pokladnici byzantských panovníků. Tohle se zdařilo, někdy to ovšem nevyšlo. Nevím přesně, snad ve druhé polovině 17. století dodali dva jezuitští misionáři rovněž z Číny informaci o výrobě porcelánu, tehdy vyvažovaného zlatem, když se jim podařilo proniknout do pečlivě hlídané továrny na tuto komoditu. Bohužel, informace, že jednou ze složek je kaolin, nebyla moc platná, když nikdo v Evropě nevěděl, co to znamená. Dva čínské znaky jsou kao„vysoký“ a ling −„kopec“, jak se jmenovalo v Číně významné ložisko této suroviny. Evropě musela hledat dál. Tady průmyslová špionáž neuspěla, ale snaha tu byla.

Informace jsou dnes valuta. Jak se vyrábí to či ono, jaké hospodářské plány má nějaký stát, nebo jen firma či firmy? Přitom dnes, v době elektronické, je svět úplně jiný, než za Enigmy. Není zas tak velký problém získávat některé informace. Ty běžné, což zná snad každý. Dětinský příklad jsem zažil, když jsem pocítil nutnost koupit si nový strojek na stříhání vlasů. Rozhodl jsem se zůstat u značky, jen jsem na internetu vyhledal, kdo by mi žádané dodal za přijatelnou cenu. Stalo se, strojek došel. A v následujících několika týdnech se mi při vstupu na internet objevovaly nabídky různých e-shopů s týmž strojkem. Dodávám, že e-shopů, s nimiž jsem nikdy v minulosti nejednal. Cestu k mému počítači přesto našly. Je to opravdu drobnost, která má jen naznačit, že nepochybně není problém získat o nás informaci. Není to povzbudivé, ale je to tak.

Co pak s velkými hráči této hry? Tajné služby neshánějí stříhací strojky, ale daleko závažnější informace. Připomeňme přece jen tu válku, kdy šlo o to, aby druhá strana nepřišla na to, že něco víme. Jinými slovy to znamená být zticha. Neuveřejňovat, co víme, poskytovat údaje jen zasvěceným osobám, které k tomu mají příslušnou prověrku. My tomu neříkáme ultra tajné, ale „přísně tajné“.

Pak je však rozhodně zneklidňující, když se v okolí hlavy státu, která by měla být informována, objevují osoby bez takové prověrky. Nevím, proč ji nemají, i o tom tajné služby pochopitelně mlčí, ale podle všeho mají pochybnosti. Patrně mají dotyční z jejich pohledu nějaké slabé místo. Vůbec našim tajným službám nezávidím právě starost s Hradem. Koncem roku 2017 jsem vídal velké billboardy s portrétem hlavy státu uvádějící v rámci předvolební kampaně, kterou hlava nevedla, knihu rozhovorů „Dokážeme si vládnout sami“. Na konci tečka. Dal bych tam otazník, protože si nejsem zcela jist. Pokud si dokážeme vládnout skutečně sami, proč byl na Hradě čínský poradce? Nevím, jestli měl vůbec nějakou prověrku. Ještě k tomu beze stopy náhle zmizel a záchranná expedice pánů Mynáře a Ovčáčka v Číně nepochodila. Zas to nepřekvapuje – Říše středu se celou dobu své tisícileté historie nevyznačovala sdílností. Vzpomeňme června 1989. Nevzpomínáte? Naše paměť je krátká, informací je mnoho. Připomenu: náměstí Nebeského klidu v Pekingu a něco přes deset tisíc mrtvých demonstrantů převálcovaných čínskou armádou a tanky. Tu cifru, odhad, zveřejnila později britská tajná služba. Jak to zjistila? Pochopitelně neprozradila.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.