V současné době už skoro všichni politici vědí, jak v konečném důsledku vyřešit uprchlickou krizi – základem je prý porážka Islámského státu. Což je nesporně pravda, jde však zároveň o pravdu poněkud neužitečnou.

Porážka Islámského státu by patrně vyžadovala rozsáhlou pozemní akci evropských armád, která by přinesla hodně obětí na životech též z řad zasahujících vojáků – a to i v následné partyzánské válce. Nikdo ale netuší, jak by Evropská unie vůbec mohla dát dohromady invazní vojsko.

Něčemu takovému by totiž musela předcházet dohoda stanovující, kolik každá z členských zemí poskytne vojáků, výzbroje i financí, tedy úmluva o povinných armádně-invazních kvótách. Jinak řečeno, evropská armáda nemá moc šancí vzniknout ani na papíře.

Jistě, zatím jsme zapomněli na Severoatlantickou alianci. Její síla ovšem stojí a padá s účastí Spojených států amerických, které se po trpkých zkušenostech z Afghánistánu a Iráku budou dosti zdráhat spálit se po x-té o stejná kamna. Navíc, migrační vlna se jich akutně nedotýká. Druhou největší armádou v rámci NATO disponuje Turecko, jež ale bude s pozemní akcí souhlasit jen pod podmínkou, že se okruh nepřátel rozroste o Kurdy neboli o dosavadní hrdiny boje s Islámským státem, jejichž likvidaci si pak Ankara ochotně vezme na starost.

Do naší hypotetické sestavy bychom mohli ještě přibrat Rusko, avšak tomu jde hlavně o udržení jeho spojence Bašára Asada a cenou za ruské zapojení by asi byly též ústupky Západu ohledně Ukrajiny.

A i kdyby se nakonec podařilo dát dohromady alianci zemí, která Islámský stát vojensky skutečně porazí, stále zůstane viset ve vzduchu palčivá otázka, co dál. Napoleonovu ministru zahraničí Talleyrandovi se přisuzuje výrok, že na bodácích se nedá sedět. Vítěz válečného tažení vždy čelí zásadnímu problému, co si vlastně má s dobytým územím politicky počít.

Američané se o platnosti Talleyrandova postřehu hořce přesvědčili v Iráku – vojensky sice uspěli, politicky však, byť nechtíce, napomohli ke zrodu Islámského státu.

Kdo by ale měl po jeho porážce vládnout v Sýrii? (Irák nechme pro zjednodušení stranou.) Asadův režim byl vlastně vládou alavitů, šíitské náboženské skupiny, někdy označované též jako sekta. Před současnou válkou tvořili alavité něco přes 10 procent obyvatelstva, ovšem v mocenských strukturách dominovali. Převažující náboženství představoval v Sýrii sunitský islám, leč jeho vyznavači politicky často patří k nějaké radikální islamistické skupině. Desetinu obyvatelstva tvořili křesťané. A zhruba stejný podíl náležel Kurdům.

Této pestré mozaice lze bohužel vládnout pouze autoritářsky, pokus o demokratizaci pravděpodobně skončí další občanskou válkou. Porážka, nejen vojenská, ale i politická, Islámského státu tak znamená vskutku zapeklitou výzvu. Slovo výzva mají politici rádi, politické projevy a proklamace jsou jím přímo zaplavené, před skutečnými výzvami však často strkají hlavu do písku. Nebo je přehlušují siláckými řečmi.