V úterý byly v jihokorejském Soulu zahájeny rozhovory tří východoasijských ekonomických mocností, jejichž cílem je vytvoření volné obchodní zóny. Nutno předeslat, že v uplynulých zimních měsících došlo k významným změnám ve vedení všech tří států: Hostitelskou zemi reprezentuje poprvé v dějinách žena, prezidentka Pak Kun-hje, vnučka třetího jihokorejského prezidenta. Vrcholné rokování Čínské komunistické strany vyneslo na přelomu roku do čela nejlidnatější země světa Si Ťin-pchinga. Nejmocnějším mužem Japonska, čili ministerským předsedou, se prakticky ve stejné době stal po zcela jasně vyhraných parlamentních volbách staronový vůdce Liberálně demokratické strany, Šinzó Abe, který podobně jako jihokorejská prezidentka pochází ze staré politické dynastie - významnými politiky byli jak jeho děd Kan, tak otec Šintaró. Premiérské žezlo na sklonku padesátých let třímal i tchán nynějšího premiéra, Nobusuke Kiši.

Vize každého z představitelů o mezinárodní hospodářské situaci se méně či více liší od představy jeho předchůdce, navíc se všechny tři země nacházejí ve zcela odlišném ekonomickém a politickém klimatu, než které panovalo třeba ještě před rokem. Navíc každá ze zúčastněných zemí má dosti odlišnou a rozhodně ne neměnnou vazbu na zbytek světa, což se logicky promítá i do ekonomiky. V minulosti již sice řada oťukávacích jednání proběhla, avšak mezinárodní podmínky se změnily natolik, že můžeme s klidným svědomím říci, že trojice zemí hraje s nově rozdanými kartami.

Všechny tři země spojují, nebo spíš rozdělují, menší i větší rozmíšky, mající hluboké historické kořeny. Ty loňský rok vyústily v sérii drobnějších sporů o vlastnictví do té doby pustých, vlnami omývaných skalisek, poté, co se ukázalo, že v jejich blízkosti se nacházejí slibné zásoby zemního plynu a dalších surovin. Provokace stíhala provokaci, rétorika médií všech tří zemí začala výrazně řinčet a vody, přilehlé do té doby Bohem i lidmi zapomenutých skal, začaly křižovat civilní i vojenská plavidla. Momentálně tyto rozpory ustoupily trochu stranou pozornosti, protože zúčastněné země spojují společné starosti s čím dál více zlobícím severokorejským dítětem, které si i přes odpírání pamlsků hraje se stále nebezpečnějšími hračkami.

Každá z rokujících zemí navíc jedná o podobném hospodářském uvolnění i s dalšími partnery a musí brát ohled i na stanovisko svých spojenců. Nová japonská vládní garnitura navázala na dlouholetou tradici dobrých vztahů se Spojenými státy, které se poněkud rozvolnily během tříletého učinkování vlády, sestavené Demokratickou stranou. Právě Spojené státy převzaly otěže v pozvolně se rodící Transpacifickém partnerství (TPP), jehož cílem je vytvoření bezcelní zóny mezi řadou států tří kontinentů, jejichž pobřeží omývají vody Tichého oceánu. Tento krok je zcela v souladu se současnou americkou geopolitickou strategií, která nepokrytě označila oblast východní Asie za prioritní oblast svých zájmů. Bohužel především na úkor Evropy.

Ovšem co se líbí politikům, nemusí dvakrát vyhovovat firmám, v zahraničním obchodě přímo zainteresovaným. Transpacifickým námluvám se urputně brání například američtí výrobci automobilů. Například výkonný šéf automobilky Ford, Alan Mulally, se jednoznačně postavil proti participaci Japonska v TPP. Vládnou kočírované snižování hodnoty japonské měny, která vůči dolaru oslabila od počátku roku o osm procent, je podle něj protitržní a významně narušuje bilanci vzájemných obchodů ve prospěch levnějších japonských produktů. Ze zapojení do TPP není dvakrát šťastné ani Japonsko, které s přístupem dlouho otálelo a zapojilo se až po usilovném americkém naléhání. Vadí mu především nutnost otevření potravinového trhu zahraniční konkurenci. V boji s ní by silně státem dotovaní japonští farmáři naprosto jistě neobstáli. Členitý terén neumožňuje pěstování obilnin v souvislých velkých širých rodných lánech, málo efektivní je i víceméně rodinný charakter farmářského podnikání. Oponentů má tedy volná obchodní zóna na obou stranách Pacifiku ažaž.

V odstraňování celních bariér v obchodu s Evropou určitě nejdál pokročila Jižní Korea, která smlouvu o volném obchodě uzavřela loni s Evropskou unií, která se tak stala primárním odbytištěm její automobilové a elektronické produkce. V námluvách s Evropou Japonsko poněkud zaspalo, protože ve stejné době, kdy si Korea s Evropou potřásaly rukama nad úspěšně uzavřenou smlouvou o bezcelním obchodu, nesměle se rozhoupávalo k zahájení prvního kola podobných jednání. Ustavení podobných obchodních pravidel s lidovou Čínou z logických důvodů nepřipadá v horizontu dlouhých desítek let v úvahu. Dá se očekávat, že druhá nejsilnější ekonomická velmoc světa si proto svůj přístup do Evropy bude budovat odlišným, řekl bych téměř diverzním způsobem: Za přebytky v zahraničním obchodu si bude v evropských zemích, nejhůře postižených krizí, relativně levně kupovat nejen zkrachovalé fabriky, ale především logistické uzly - například koupě celého řeckého přístavu nastojato současnou Čínou je docela snadno představitelná.

Odstraňování celních bariér a ochrana vlastní produkce jsou spojené nádoby. Velmi zjednodušeně se dá říci, že Japonsko čelí dilematu export aut versus import rýže. Podobné třecí plochy lze najít u každé dvojice států, takže jejich nahnání pod jednu obchodní střechu bude velmi dlouhý proces. Pojďme tedy sledovat kdo kdy, s kým a jak bude tyto rozpory řešit.