15.4.2021 | Svátek má Anastázie


SVĚT: Všichni jsou už na Substacku – a ty ostatní to štve

1.4.2021

Komentář k článku Freddieho deBoera o konfliktu mezi novináři z tradičních médií a serverem Substack

Substack je americká publikační platforma, něco jako superblog, kde si jednotliví autoři mohou vytvořit zpoplatněné domény a vybírat předplatné od svých fanoušků. Jeho pravidla, co se zveřejněného obsahu týče, jsou nápadně volná. Zakázány jsou “serious attacks”, porno (ale ne erotické psaní), vyhrožování apod., ale politické Overtonovo okno je tu očividně dost široké. Nevím o žádném autorovi, který by byl ze Substacku vyhozen na základě pitomin typu deset let starého tweetu nebo vágních obvinění z toho, že se dotkl něčích citů a urazil přitom sto bilionů příslušníků utiskovaných minorit. Zdá se, že tu zatím panuje libertariánský duch v teorii i v praxi.

(Na té praxizáleží minimálně stejně jako na psaných regulích. Taková ústava Sovětského svazu teoreticky garantovala občanům hromadu práv, v praxi to byl žalář národů.)

Zdaleka ne všechny zdejší blogy jsou politické, ale stejně se sem přestěhovala, nebo si zde aspoň zřídila dočasné bydliště, kupa zajímavých autorů, které jsem dříve chodil číst jinam. Abych jich vyjmenoval aspoň pár: Bari Weiss, Glenn Greenwald, Zeynep Tufekci, Andrew Sullivan, Scott Alexander, Matt Taibbi, Matthew Yglesias, John McWhorter, Jesse Singal.

Z mého hlediska je Substack nesmírně osvěžující zónou volnosti, jakýsi Lothlórien plný svobodných autorů, kteří si drnkají na svoje loutny a hudou své písně, aniž by si museli moc dávat “bacha na hubu”. Takhle vypadá svoboda projevu a její sladké plody ve své nejlepší podobě. Otevřená otázka samozřejmě je, zda to tak zůstane; přece jenom je to, jak říkají technici, Single Point of Failure.

Ale vlastně bych o Substacku ani nepsal, kdybych včera večer nenarazil na jeden článek, který mi ukázal hodně jinou perspektivu, hodnou důkladného zamyšlení.

****************************

Už nějakou dobu si všímám brblání, že Substack poskytuje prostor “extrémně bigotním a problematickým autorům”, nejčastější obvinění zní, že jsou “anti-trans”. Velké a dlouhé brblání uveřejnila například na svém Substack blogu aktivistka Jude Doyle (už za sebou práskla dveřmi a šla jinam), podobné hlášky vyskakují i na stručnějším Twitteru.

Substack

No, to je vcelku očekávatelné, říkal jsem si. Majitelé modrých účtů (všimněte si té fajfky v modrém – označení ověřeného uživatele, mnohdy je to novinář; posledních pár let je ověřování uživatelů pozastaveno, takže modrý puntík symbolizuje určitou elitu či “elitu” mezi uživateli Twitteru) si dávno navykli na to, že ukážou-li na někoho prstem a řeknou “ten člověk je fuj”, můžou mu zkomplikovat život. A pokud Substack není ochoten poslouchat jejich pokyny k zachování ideologické čistoty, musí je tím dráždit. Logickým důsledkem je právě to brblání, možná se časem stupňující až do snahy zkomplikovat život celému serveru, ne jenom jednomu konkrétně vybranému jedinci. Aspoň tak jsem to viděl ze začátku.

Jenže včera večer mi padl do oka další Substack, konkrétně jednoho známého a velmi nezávisle přemýšlejícího novináře jménem Freddie deBoer. Nevěděl jsem, že deBoer je také na Substacku, ale zpětně vzato to není žádné překvapení. Všichni jsou už v Mexiku, eh, na Substacku. Nebo aspoň všichni, které stojí za to v jazyce anglickém číst.

Freddie deBoer věnoval oné brblací kampani celý dlouhý článek a tvrdí poměrně kategoricky něco, co mě překvapilo. Leč vzhledem k tomu, že autor se v příslušných kruzích pohybuje po celý svůj profesionální život, to jeho tvrzení musím brát vážně.

Podle deBoera není hlavní motivací novinářského vzteku na Substack touha po ideologické puritě a likvidaci heretiků, ale frustrace, přeskokové chování (displacement), při kterém si vylévají vztek tam, kde můžou. DeBoer to slovo explicitně nepoužívá, ale já jej použiju, protože mi připadá ještě výstižnější. Závist.

****************************

Obrázek moderního amerického novináře a jeho života, který deBoer ve svém článku předkládá, je dost zajímavý a přitom velmi, velmi nepřitažlivý. Upřímně bych v něčem takovém žít, natož pak budovat nějakou životní kariéru, nechtěl.

Peněz v oboru je prý málo, protože velké digitální firmy jako Google a Facebook vyluxovaly téměř celý reklamní trh, který dříve novináře živil. I to málo, co se ještě vybere třeba na předplatném, převážně končí u veteránů, kteří mají odsloužená dlouhá léta a tudíž vyšší postavení na klovacím žebříčku v kurníku zvaném redakce. Mladí autoři tedy dostávají naprosto nedostatečné mzdy. (Překvapil mě Boerův údaj, že medián zálohy na knihu poklesl během deseti let o 40 % a činí dnes nuzných 6080 dolarů; a to v tom nejspíš ani není započtena reálná kupní síla těch peněz vzhledem k inflaci!)

Přitom redakce velkých novin vesměs sídlí v těch největších městech, kde jsou vysoké náklady na živobytí, tudíž výsledkem je život z ruky do huby. Kontrast mezi teoreticky velice prestižním pracovním místem někde v New York Times apod. a praktickou bídou života se spolubydlícími, protože ceny pronájmů v metropoli jsou extrémní, musí být sám o sobě poněkud těžko snesitelný. Tedy hmotná frustrace.

K tomu přistupuje frustrace ideologická. Americké univerzity jsou silně doleva, katedry žurnalistiky nevyjímaje. Jako typický absolvent vylezete ven s představou, že musíte ve své psací praxi zasazovat hrdinné rány systémovému rasismu a hegemonii podlých starých bělochů. Jenže vás jsou takových stovky a tisíce, a v takovém zástupu stejně ideologicky naladěných lidí budete mít problém se nějak odlišit a ukázat svoji osobnost. Nabídka progresivních intelektuálů takříkajíc převýšila poptávku a jeden papírový revolucionář vypadá zvenčí stejně jako jiný. To je samozřejmě pro lidi, kteří vystudovali kreativní obor, k vzteku. Chtějí být svoji a být známí tím, že jsou svoji. Jenomže vlastně nemají jak. Hranice bezpečného rozptylu názorů se zúžily.

No, a v této situaci vidíte, že někdo na Substacku pobírá statisíce dolarů ročně od zástupu svých platících čtenářů za to, že píše věci, za které by jej jinde vyváleli v dehtu a peří a následně doživotně zrušili. A ještě nad sebou nemá ani šéfa. Není to k naštvání? Jistě, že ano.

QED, praví Freddie deBoer a odchází od své klávesnice středem.

****************************

Pokud má deBoer ve své argumentaci pravdu, čekají Substack ještě těžké boje. Závist je šeredná, chronická nemoc, která užírá svého nositele jako rakovina, ale na rozdíl od rakoviny jej nezabíjí. Utrpení bez konce, leda by se tomu člověku nečekaně podařil nějaký velký úspěch, a to se obvykle nestane.

Nicméně zároveň je “neokecatelně patrné”, že mediální trh v podobě koncových čtenářů dychtí po autorské originalitě a svobodě a je ochoten za ni platit. To je povzbudivé, což? Plně přeju Greenwaldovi či Taibbimu třeba milion dolarů ročně, nebo i více. Při velikosti jazykové anglosféry se taková suma dá posbírat i z pětidolarových měsíčních příspěvků. Nakonec i řeky jako Amazonka nebo Mississippi se slévají z nespočtu drobných pramínků.

Teď jde jenom o to, jestli tuhle míru svobody unesou například firmy, které pro Substack zajišťují platební styk. Doufám, že v případě hrozby zvenčí budou tamní autoři ochotni postavit se “všichni za jednoho”. Je to ve vašem zájmu, mušketýři pera. Máte dohromady dost čtenářů na to, abyste dokázali v rámci obrany strhnout větší shitstorm než jakákoliv běžná twitterová smečka.

****************************

Hudební epilog
Tak co, ukáže se Substack silnější než všichni ostatní? Oni to ale zase žádní Samsoni nejsou.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

zapomenuté příběhy 3

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.