Věřit Putinovi, či službám, jež selhaly v Kábulu?

V roce 1992 vydal spisovatel Jáchym Topol sbírku poezie V úterý bude válka. S odstupem to vypadá, že se málem trefil. Objevují se titulky typu Ve středu bude válka, rozuměj ve středu začne ruská invaze na Ukrajinu, o níž se mluví již dva měsíce. K takovému závěru dospěly americké zpravodajské služby.

Vsadili byste na to? Věříte víc Putinovi, jenž hrozbu války popírá, americkým zpravodajcům, kteří s válkou počítají, či básníku Topolovi, jenž uvažuje alegoricky? Ale dost legrace. Napětí kolem Ukrajiny je příliš vážné a podložené příliš velkou vojenskou silou, než aby se dalo bagatelizovat. Ale přes to vše se člověk nemůže zbavit jistých myšlenek.

Americké zpravodajské služby bývaly vzorem. Spoléhal na ně celý Západ. Ale když si vzpomenete, jak před půlrokem probíhalo stažení z Afghánistánu, nahlodá vás pochybnost. Lidé se rádi přou, zda za ten kiks může prezident Trump (který stažení dojednal s Tálibánem), či prezident Biden (který ho prováděl). Ale zásadnější je, že selhaly zpravodajské služby, jež podcenily, jak rychle Tálibán obsadí Kábul. Nemohou teď – z předběžné opatrnosti – naopak přeceňovat riziko ruské invaze na Ukrajinu?

Odpověď neznáme. Zato se ví, že už dva měsíce běží psychologická válka. Rusko opakuje argument: jeho armáda ničím nehrozí, neboť stále je na suverénním ruském území. V ruském uvažování, nezvyklém na spojenecké svazky (leda na vazaly), naopak hrozí jednotky NATO přesunované na východ (letadla z USA v Rumunsku znamenají pro Moskvu přípravu k agresi: co jiného může dělat americký voják v suverénním Rumunsku?). Z pohledu Západu je zase přípravou na agresi koncentrace ruské armády u hranic s Ukrajinou (co může chystat než invazi do sousední země?).

Psychologická válka pokračuje. Západní státy stahují z Ukrajiny diplomaty, aby daly najevo, že jsou v ohrožení. Diplomaty stahuje i Rusko. Proč, když tvrdí, že invazi nechystá? Inu, aby doložilo, že jeho občané jsou na Ukrajině v ohrožení. Z Doněcké oblasti přicházejí zprávy o objevu hromadných hrobů: rozuměj důkazů o řádění ukrajinské banderovské soldatesky v roce 2014. Proč „byly objeveny“ až teď, když to území již osm let ovládají proruští separatisté a mohli ho v klidu zkoumat? To není jako v bosenské Srebrenici, kde se muselo čekat na konec války.

Psychologická či mediální válka má své zákonitosti, své zvyky, ba i pravidla a nic z toho lidi znalé věci nezaskočí. Může to tak pokračovat i delší dobu. Jenže když už se psychologická válka tak pěkně rozjede, může přerůst v reálný průšvih i nechtěně, mimo strategické úvahy a cíle, třeba i jedním neblahým či ukvapeným rozhodnutím na bojišti.

Historické paralely jsou ošidné, ale na mysl se vtírá nejkritičtější chvíle kubánské krize v říjnu 1962. Když americká loď Randolph zachytila sovětskou ponorku B-59 na hranici blokády, to už se nerozhodovalo v Moskvě ani ve Washingtonu, ale na palubě ponorky pod vodou, mimo přímou komunikaci. Tři velící důstojníci se přeli, zda mají odpálit jaderné torpédo. Odpáleno nebylo jen proto, že zástupce velitele Archipov o tom přesvědčil dva ostatní. Podobná rizika přináší i psychologická válka kolem Ukrajiny.

LN, 14.2.2022