29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Rudá a zelená nenávist

11.10.2007

Článek Yehudy Lahava Společná bolest Íránu a Izraele mimoděk připomněl sled událostí z druhé poloviny 80. let minulého století, v nichž figuroval Izrael a místo Teheránu Rusy vedený blok evropských komunistických zemí. Ty, s výjimkou Rumunska, zaujímaly od šestidenní arabsko-izraelské války z června 1967 vůči židovské republice podobně nenávistný postoj jako dnešní režim íránských ajatolláhů.

Iracionalita této nenávisti šla tak daleko, že například ze záznamů písničkové soutěže o Velkou cenu Eurovize (jíž se naše země poprvé s ostudou zúčastnila v letošním roce), byly automaticky vystřihávány izraelské příspěvky, a to bez ohledu na jejich kvalitu a celkové umístění. Tehdy jsem se v této záležitosti ve prospěch Izraele písemně angažoval, poprvé se tak stalo v roce 1982, kdy jsem tuto ostudnou praxi objevil (předtím jsem sledoval Eurovizi prostřednictvím západních rozhlasových stanic). Na můj dotaz, proč byla vyřazena izraelská skladba Hora, která na festivalu ve dvaaosmdesátém skončila na stříbrné pozici, jsem z Kavčích hor dostal odpověď, že právě v době, kdy byla nahrávána, došlo na nabírací trase k poruše. Jaká náhoda! Tomuto vysvětlení jsem sice příliš nevěřil, ale nic jiného než ho přijmout mi nezbývalo.

O rok později chyběla v programu eurovizního záznamu izraelská písnička znovu a tentokrát televize bez okolků přiznala, jak se věci mají. Skladba Am Jisrael Chaj, která opět skončila druhá, byla cenzurována záměrně. „Neočekávejte od nás, že budeme na televizní obrazovce dělat propagaci státu, který soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu,“ hřímal v odpovědi redaktor Jaroslava Eim. Propagaci jsem neočekával, zařazení písně, jež skončila druhá v mezinárodní soutěži však ano. Nepřipadalo mi to až tak nelogické, komunisté však měli jiný názor.

Stejná praxe pak pokračovala i v dalších letech, než se do boje proti této stupiditě postavil sám osud. Vzal na sebe podobu daviscupového losování, které v roce 1987 svedlo do Hradce Králové tenisty Československa a Izraele. (Naši tehdy prohráli 2:3 a z dalších bojů byli vyřazeni, Izrael v následujícím kole podlehl Indii, která pak byla ve finále přemožena Švédy. Za Československo hrál před 20 lety také Milan Šrejbr, který po sametovém převratu figuroval v médiích v docela jiných souvislostech ...) Pražské televizi nezbylo než od 13. do 15. března 1987 vysílat několikahodinové přímé přenosy ze všech pěti utkání, včetně záběrů izraelských reprezentantů. Proti tomu byla tříminutová soutěžní písnička židovského státu, uvedená na obrazovce v rámci záznamu mezinárodního koncertu, z hlediska nežádoucí propagace víc než panensky nevinná.

Každý soudný člověk měl plné právo očekávat, že když veřejné mínění neovlivnil několik hodin trvající pohled na tenisty ze „sionistického státu“, o to méně ideologického nebezpečí hrozí v případě jedné populární skladby, jejímž slovům většina národa tak jako tak nerozumí. Jinak řečeno, další vyřazování izraelských umělců, účinkujících na eurovizním klání, ze záznamů Československé televize by snad bylo možné jedině za předpokladu, že příslušná odpovědná místa na Kavčích horách jsou obsazena samými idioty. Jak se záhy ukázalo, bylo tomu tak.

Eurovizní soutěžní přehlídka roku 1988 se konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde zvítězila pozdější superstar světového formátu Celine Dion. Izrael vyslal na toto klání Jardenu Araziovou se skladbou Ben Adam, která skončila v konkurenci jednadvaceti zemí sedmá. V záznamu z této soutěže, Československou televizí vysílaném 29. května 1988, ovšem izraelský příspěvek chyběl. Nastal čas obrátit se na šéfa komunistické televize Jana Zelenku.

V dopise datovaném o den později jsem nejprve Jana Zelenku obšírně seznámil s cenzurními praktikami jeho podřízených, pokud šlo o izraelské eurovizní příspěvky, což jsem postavil do kontrastu s tím, jak korektně se televize zhostila Davis Cupu 1987 mezi Československem a Izraelem, a požádal jsem jej, aby se svou autoritou zasadil o ukončení protiizraelské cenzury. A světe div se, podařilo se. V odpovědi z 2. srpna 1988 mi Jan Zelenka oznámil, že vydal pokyn, „aby v podobných případech, o kterých píšete (záznamy z koncertů, kulturních pořadu apod.) byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.“ Slovo dodržel. Nejprve se na obrazovce objevila v březnu 1989 izraelská zpěvačka Ofra Haza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88, a 13. května téhož roku se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez vystřižení izraelské skladby. Jmenovala se Derech ha´melech a na festivalu v Lausanne ji přednesla formace Gili and Gallit.

Uvedl jsem tuto vzpomínku jako ilustraci toho, jak zavile nepřátelský byl tehdy vztah komunistického režimu k Izraeli v oblasti kultury, což těm, kdo onu dobu nezažili nebo její úděsnost nebyli s to zaregistrovat, pomůže lépe pochopit, o co horší musela být situace, pokud šlo o propagandu a záležitosti ryze politické. Režimní média vylévala denně na Izrael galony špíny a pomluv. Tolik účelových dezinformací a žlučovité nenávisti, jejímuž šíření ochotně napomáhali novináři, publicisté a někteří (dnes ctihodní a respektovaní) arabisté, nemířilo na adresu žádného jiného státu svobodného světa. O to s větším zájmem jsme my, kdo jsme stáli na straně židovské republiky a těžce nesli protiizraelské propagandistické šílenství, vnímali každý sebemenší náznak tání a na lékarnických váhách zkoumali každou pozitivní zprávu mající co do činěni s izraelským státem. Cokoli se jej týkalo a postrádalo znaky patologického nepřátelství, působilo jako balzám. A s přibývajícím časem vyvolávalo naději, že nenormální poměry snad jednou skončí a naše země naváže s Izraelem standardní diplomatické styky.

Stejně jako letos v Thajsku, také v 80. letech napomohla navázání alespoň humanitárních kontaktů mezi komunistickým Východem a Izraelem lidská tragédie – havárie Černobylu v roce 1986. O pomoci Izraele obětem ukrajinského neštěstí jsme se ještě dozvídali ze západních sdělovacích prostředků, nicméně dalo se tušit, že židovský stát už nebude moci být vykreslován výlučně v negativním světle. Dnes to může znít až neuvěřitelně, ale byla-li dlouhá léta za každou zmínkou o Izraeli cítit bezbřehá nenávist, dokázala potěšit každá noticka, v níž tento vypjatě nepřátelský postoj chyběl. Například rozhlasová stanice Hvězda 28. března 1987 v odpoledním pořadu Studio 7 věcně informovala o tom, že okroužkované mládě orla královského z východního Slovenska bylo odchyceno izraelskými ornitology v Negevské poušti. Zdánlivá banalita, v té době byla ale náznakem praskání ledů studené války. Šlo ovšem o jednu z nemnoha výjimek, což dokládá, jak nenormální poměry ve dvacetiletí před pádem železné opony panovaly.

Tlak administrativy amerického prezidenta Ronalda Reagana na sovětské impérium přinášel před vlastním zhroucením komunismu potěšující dílčí výsledky. Jedním z nich byl nový zjev na kremelské politické scéně. Po trojici bolševických dinosaurů Brežněv-Andropov-Černěnko se v čele komunistů vynořil Michail Gorbačov. „Muž, s nímž se dá jednat,“ jak prohlásila britská premiérka Thatcherová. Nastoupila éra mírného uvolnění a ještě mírnějších rádoby reforem (perestrojka, glasnosť), která předznamenala konečný rozpad komunistického bloku i samotného Sovětského svazu a nemohla zůstat bez vlivu na vztahy k Izraeli.

Ve zpravodajství se začaly objevovat informace dosud neslýchané. 7. srpna 1987 se izraelský ministr zahraničí Šimon Peres (dnešní prezident) setkal v Římě s vysokými sovětskými představiteli, kteří přijeli do Itálie jako pozorovatelé na zasedání Socialistické internacionály. Ještě předtím, v dubnu téhož roku, udělil Izrael víza sovětské konzulární delegaci, jejímž posláním bylo zkontrolovat ve Svaté zemi pozemky a majetek ruské pravoslavné církve. Nadějnou zprávu přinesla BBC 15. září 1987: Izrael a Maďarsko se dohodly na zřízení zájmových sekcí, přičemž bylo připomenuto, že židovský stát má tuto nižší formu zastupitelství zavedenou s Polskem a chystá ji s Bulharskem. 24. září 1987 uvedla Československá televize, že se setkali sovětský a izraelský ministr zahraničí (E. Ševarnadze a Š. Peres) a o šest dní později jsme zaznamenali, že na 42. zasedání Valného shromáždění OSN spolu hovořili ministři zahraničí Izraele a lidové Číny (Š. Peres a Wü Süe Čchien). V následujícím roce zaujala soukromá návštěva izraelských vládních představitelů, vicepremiéra Navona a ministra spravedlnosti Šarira, v Polsku při příležitosti výročí povstání ve varšavském ghettu a pobyt nestora izraelské diplomacie Abby Ebana v Praze. 7. října 1989 jsme ve vysílání převzatém ze sovětské televize TSS vyslechli jeden z mála pozitivních pořadů o Izraeli, který objektivně pojednával o Weizmannově vědeckém ústavu v Rechovotu. A konečně, čtyři dny před listopadovými událostmi 1989 navštívil Prahu předseda Světového židovského kongresu Bronfmann.

Tyto a další události sledovali přátelé Izraele s mimořádným zájmem a s nemalou mírou závisti vůči Polákům a Maďarům (nemluvě o Rumunsku, které styky s Izraelem nepřerušilo nikdy), jejichž představitelé byli na cestě vedoucí k normalizaci vztahů s židovským státem nepoměrně dál. Rozdíl v kvalitativním přístupu dvou tzv. socialistických zemí ilustrují dvě události datované 2. března 1989. Zatímco maďarský ministr dopravy odletěl do Izraele podepsat dohodu o zavedení pravidelného leteckého spojení mezi Budapeští a Tel Avivem, z Prahy odcestoval stejným směrem soubor Laterna Magica na měsíční hostování, což samo o sobě byl ve srovnání s předchozím postojem československého režimu vůči Izrael obrovský úspěch. Nicméně příznačné je, že zatímco Maďaři stihli obnovit s Izraelem diplomatické styky ještě za totality (září 1989), u nás jsme si na totéž museli počkat na dobu po pádu komunistického režimu.

Také dnes mnozí z nás citlivě vnímají každý náznak změny, který je patrný mezi Izraelem a jeho nepřáteli. Podání ruky mezi teheránským konzulem Safdarem Šafim a vedoucím izraelské záchranné mise Jakim Ovedem nad oběťmi thajské letecké tragédie je v tomto směru vítaným počinem. V konečném důsledku bohužel ale zbytečným. Rozdíl mezi procesem symbolicky nastartovaným v Černobylu, kdy Izrael začínal být Východem brán „na milost“, a postojem teheránského režimu je nebetyčný. Írán jednoduše to, co nezapadá do jeho koncepce se zdravým rozumem hraničící protiizraelské nenávisti, popře jako neexistující. Popřel kontakty s Izraelem v Thajsku, popírá, že by se na jeho území vyskytovali homosexuálové. Nepřímo popírá holokaust a otevřeně právo Izraele na existenci. Jehuda Lahav v závěru svého příspěvku uvádí: „ … jak vidět, tragédie lidi sbližují. A pak, přece ne každý Íránec je Ahmadínežád ...“ To je pravda, bohužel stejně jako fakt, že dokud bude v Teheránu u moci šílenec Ahmadínežád, obklopený fundamentalistickými duchovními, mohl by si podat ruku milion Izraelců s milionem Íránců a nebude to nic platné. Komunistická nenávist vůči Izraeli byla stupidní, iracionální a absurdní. Ta, která čiší z vládních míst Teheránu, je navíc ještě fanatická. Změna postoje Íránu vůči Izraeli je proto podmíněna změnu režimu. Tedy něčím, co zatím patří do říše pohádek.

Stejskal.estranky.cz