Demokratický svět si přeje odstřihnout se od ruského plynu a ropy a také odstřihnout Rusko od příjmů za ně. Aby se to podařilo, musí se Evropa dohodnout s blízkovýchodními exportéry a zaplatit za to – nejen penězi, ale i politickými ústupky.

Když krátce po začátku Putinovy války chtěl Joe Biden telefonicky hovořit s nejvyššími představiteli Saúdské Arábie a Emirátů, aby je požádal o zvýšení těžby ropy a snížení světových cen, jeho protějšky mu ani nezvedli telefon.

Jejich cílem nebylo prezidenta nejsilnější země světa urazit, ale ukázat mu, že propříště si je bude muset více předcházet.

Saúdi i Emiráty jsou totiž s Američany v poslední době velmi nespokojeni. Konkrétně Joe Biden veřejně kritizoval saúdského prince za porušování lidských práv, například po vraždě novináře Džamála Chášukdžího, a dokonce odmítal s korunním princem mluvit.

Tato tendence se objevila už za Baracka Obamy, jen za Donalda Trumpa se vztahy trochu uvolnily. Teď tedy princ Salmán zase nevzal telefon Bidenovi.

Arabským vládcům vadí i jiné věci. Biden se rozhodl pozdržet prodej stíhaček F-35 Emirátům, prý je třeba se nad transakcí zamyslet. Emiráty reagovaly tím, že si objednaly letadla ve Francii.

Ropným monarchiím také vadí americká kritika jejich války v Jemenu, která je srovnatelně krvavá jako ta na Ukrajině, jen se o ní v Evropě tolik nemluví.Naopak kritizují Američany za to, že odmítli brát vážně útoky proíránských šíitských jemenských jednotek, které útočí na ropná zařízení na Arabském poloostrově.

Arabským ropným exportérům se nelíbí ještě jedna věc, a to Bidenova touha se co nejdříve vrátit k mezinárodní dohodě o íránském jaderném programu, kterou dohodl Obama a Trump od ní odstoupil.

Arabové se Íránu bojí, tím spíše by se báli jaderného Íránu, nebo Íránu zbaveného sankcí. Jenže Biden teď na dohodu o Íránu tlačí ještě víc, protože by uvolnila íránskou schopnost nahradit na světovém trhu ruskou ropu a tak snížit tlak na evropské dovozce.

Státy Arabského poloostrova tedy nalézají svou novou moc nad Amerikou a Evropou a budou ji používat. Už například dosáhly toho, že Američané po neuskutečněném telefonátu veřejně označily zmíněné jemenské proíránské síly za „teroristické“, i když to může ztížit uzavření míru v Jemenu. Asi se nezmění rozhodnutí ropných monarchií nadále diverzifikovat své odběratele a čile obchodují třeba s Čínou.

Svou cenu za novou situaci zaplatí političtí disidenti a obhájci lidských práv v arabském světě – kdo by si chtěl v Evropě nebo Americe znepřátelit zbytečnou kritikou dodavatele tak vzácné komodity, jako je ropa?

Týká se to ale i významných blízkovýchodních exportérů plynu. Třeba Íránu, který má velké zásoby ropy i plynu a zatím kvůli americkým sankcím musel svůj vývoz omezovat. Pokud se Evropa chce osvobodit od ruského plynu, bude ho možná nahrazovat i dovozem z Íránu. A v Teheránu jsou si také vědomi své náhle zvýšené ceny pro Západ.

Platí to také pro Katar, jenž je rovněž předním producentem plynu. Německo už s ním uzavřelo novou dohodu o importu zkapalnělého plynu. Přitom Katar je rovněž země, která jak ostatním Arabům, tak i Západu leží v žaludku kvůli podpoře různých radikálních islamistických hnutí. Ovšem i jeho postavení se náhle změní, protože požadavkem dne je co nejrychleji alespoň částečně nahradit ruský plyn.

Je tu ještě dosud opomíjená možnost nahradit malou část ruských dodávek plynem z východního Středomoří, tedy Egypta, Izraele a Kypru. Jejich dohoda o výstavbě společného potrubí do Řecka zatím nebyla naplněna, ale to se teď může změnit.

Spolupráce zmíněných států od Egypta přes Izrael až po Řecko by zásadně posílila jejich postavení vůči Evropě. Už i Turecko začalo pracovat na zlepšení vztahů s Izraelci. Posílena bude i role Ázerbájdžánu, dalšího „neruského“ producenta fosilních paliv.

Neboli Putin chtěl překreslit politickou geografii východní Evropy. Místo toho zcela zaručeně změnil postavení států Blízkého východu vůči Západu, a to zřejmě na dost dlouho.

Autor je komentátor Českého rozhlasu