Před 500 lety Portugalci dorazili k brazilským břehům a zásluhou obrovské migrace v dějinách vytvořili nový národ. Čtyři miliony nedobrovolných otroků - neboli desetkrát víc než těch v Severní Americe - tam dorazilo za tuze krušných podmínek, jež není radno v tamějších lepších kruzích připomínat. Podle statistických odhadů z roku 2008 se 92 milionů Brazilčanů, čili téměř polovina (48 %) národa pokládá za bělochy evropského původu, 82 milionů za tzv. Pardo - osoby hnědé, všelijak smíšené, navíc pak 13 milionů černochů a jeden milion Asiatů. Původní indiánské obyvatelstvo, na rozdíl od centralizované civilizace Inků a Mayů, nic takového nikdy nevytvořilo. Odhadem jich bylo něco mezi dvěma až pěti miliony, v nynější době v obtížně dosažitelných džunglích jich přežívá pouhých 200 tisíc. Představa zidealizovaného noble savage hodně utrpěla v podmínkách četných kmenových válek a vzájemného kanibalismu. Lapený nepřítel byl slavnostně zabit a zkonzumován.

To byla doba, kdy Lisabon byl považován za centrum výzkumu, objevování tehdy ještě značně neznámé části světa. V roce 1500 kapitán Pedro Alvares Cabral plul kolem jižního cípu Afriky do Indie za nákupem koření, jenže silné proudy ho zavedly opačným západním směrem, až dorazil k nynějšímu brazilskému břehu. Tam přistoupili důvěřiví Indiáni, seznamovat se s dřív nevídanými obrovskými plavidly a na nich ke spánku ulehnout.

Domorodá důvěra se nevyplácela: lační dobyvatelé nenalézali zlato, jak tomu bylo v říši Inků. Brazílie mohla nabídnout jen spoustu prázdného prostoru, který ale vyžadoval pracovní síly, jakkoliv nedobrovolné. Místní Indiáni nebyl ten nejvhodnější kádrový materiál. Bylo to společenství kolektivistické, komunistické, bez motivace pracovat, snažit se získat víc, než co momentálně k přežití potřebovalo. V jejich druhu uvažování nedávalo smysl shromažďovat zásoby nebo pracovat pro někoho jiného. Mnohé z nich decimovaly importované evropské choroby jako neštovice a spalničky. Během jednoho století se počet domorodého obyvatelstva snížil o polovinu.

Afričtí černoši byli nejen pracovitější, ale též více odolní proti evropským neduhům. Koncem 16. století 30 000 portugalských usedlíků a 20 000 černošských otroků žilo, jakž takž přežívalo v roztroušených osadách podél pobřeží, tam v sousedství nezřídka nepřátelsky si počínajících Indiánů. Plantáže s cukrovou třtinou fungovaly jako hospodářsky soběstačné útvary. Podařilo se dát do provozu 200 sugar mills - cukr se stal zdrojem obživy, bohatství a též utrpení. To vše dosaženo bez zavádění apartheidu, úředně nařízené segregace ras, tak jak se stalo jihoafrickou realitou. Současně však přibývalo sexuálních intimit, vytváření nové mulatto rasy, čemuž žádná apartheidní opatření by nebyla schopna zabránit.

V období od 1550 až do 1850, kdy došlo k zákazu obchodování s otroky, nikoliv však k zákazu otroctví, z Afriky tři a půl milionu nedobrovolných pracovníků bylo dodáno k takovému údělu. Plavba z Afriky do Brazilie v průměru trvala 40 dní, v krutých podmínkách - bez vody, dýchatelného vzduchu, k přežití k dispozici poskytnuto nic.Na každém plavidle napěchováno tisíc ubožáků, z nichž polovina takové utrpení nepřežila. Ovšem Afrika zůstávala nevyčerpatelným zdrojem takového zboží. Jemu se pak vypalovalo příslušné označení, cejchovat je jako dobytek. Jejich průměrná životnost nepřesahovala šest až sedm roků., takže v mladém věku již ti dvacetiletí umírali.

Celkový počet všeho obyvatelstva tehdejší Brazílie se odhadoval na jeden milion. Složení portugalských usedlíků bylo převážně až výlučně mužská záležitost. Jim pak nezbývalo než se sexuálně angažovat s dovezenými otrokyněmi a domorodými živly indiánského původu. Však proto tam nevznikla rasová bariéra jako v Severní Americe. Jižanům nic jiného nezbývalo, než plodit všelijak smíšené děti, z nichž údajně většina v dospělosti, pokud se jí dožila, beztoho uvízla v otrockých okovech.

Velký rozdíl v zanechaném dopadu otroctví brazilského a severoamerického: Nejenže do Brazílie afrických otroků dorazilo daleko víc, ale také jejich příliv trval daleko déle. To rovněž přispělo k dost ironickému vývoji, že kulturní povědomí do Brazílie nedobrovolně dodaných Afričanů je silnější než na původním rodném kontinentě, příliš poznamenaném modernizačními změnami. Což se zřetelně projevuje v hudbě, tancích, ve stopách původních náboženských zvyklostí.

- - -

Proč tolik přespřílišné krutosti? Dalo by se tedy předpokládat, že s tím svým nabytým, v řetězech drženým majetkem budou zacházet ohleduplněji, aby jim vydržel. Jenže tito evropští přistěhovalci byli velmi mladí, mnoho z nich s kriminální minulostí, jichž se původní prostředí milerádo zbavilo. S otroky se zacházelo krutě. I když vydrželi přežít jen jeden rok, vůbec nebyl problém koupit si čerstvou náhradu, takového zboží bylo k mání habaděj.

Četl jsem citát, povzdech jezuitského kněze, že otrokyně dávaly přednost potratům, jen aby nemusely přivádět na svět děti, které by pak postihl stejně krutý osud.

To ale spíš byly jezuitské výjimky z pravidla stanoviska katolické církve, která dávala přednost tyto nespravedlnosti raději nevidět. Naopak nacházela racionalizaci v otroctví jako v systému, který umožňoval šíření křesťanství. Zákon nařizoval vlastníkům otroků všechny je pokřtít. Otroci museli stavět kostely pro ně speciálně určené. (Ti se nezřídka pomstívali vytvářením andělíčků, příslušně těhotných.)

Pracovní doba 15 až 17 hodin každý den; k vysoké úmrtnosti přispívala nejen beohledná dřina, ale i tyfus, malárie, kurděje, tuberkulosa, syfilis a další zabijácké neduhy. Tehdejší brazilské kolonii vládli vlastníci plantáží. Záměrně ničili rodinné vztahy otroků, jejich kmenové vazby za účelem redukovat pravděpodobnost nebezpečí otrockých povstání. K těm docházelo zejména začátkem 19. století, s ničením plantáží, s oprávněným strachem otrokářů pociťujících svou zranitelnost. Děsily je zvuky bubnů, docházelo k příslušnému trestání. V přístavním městě Recife v roce 1836 vyšel předpis o důsledku porušování nočního klidu dávkou 25 řízných tělesných úderů.

- - -

Otroci prchají, zakládají své vlastní usedlosti v nepřístupných džunglích. Dochází k objevu vzácných kovů ve vnitrozemí, vzrostla potřeba pracovních sil, vznikala nová města. Nejen tedy cukr a zlato, ale i káva a tabák jako zdroj zbohatnutí.

Otrokáři ale neprojevovali zájem v napodobování průmyslové revoluce podle evropského vzoru. V 19. století milion nových otroků dorazil z Afriky do Brazílie. V Rio de Janeiro počet otroků a svobodného obyvatelstva dosáhl poměru 2 : 1.

Největší tlak v prosazení zákazu otrokářství přicházel z Velké Británie. Její lodě účinně zasahovaly a znemožňovaly import otroků. Konečně v roce 1888 Brazilie byla posledním státem, který oficiálně zrušil tuto barbarskou, staletí a tisíciletí trvající realitu. Osvobození otroci se ovšem kompenzace za předchozí celoživotní útrapy nedočkali. Před sebou měli nedostatek příležitostí, aby mohli opustit plantáže. Zbavili se otrokářů, ale nezbavili se ekonomické závislosti v ní pokračovat.

Barva brazilské pokožky se vyskytuje v přemnohých odstínech a nadále ta nejméně tmavá zůstává tou nejvíc žádoucí.

KONEC