Celkem 31 roků uplynulo od Balfourovy Deklarace, než se povedl zrod státu Izraele – přesně dva a půl měsíce po našem Vítězném únoru 1948, pohřbu československé demokracie. Od té doby se Izrael už dožil svých šedesáti a dvou narozenin – věku, za normálních okolností ještě nedosáhnuvšího blahopřání s adjektivem „zasloužený“. Ovšem v tomto případě je to výkon vskutku abnormální, leč nepřekvapující u tak mimořádně inteligentního společenství. „Směsice arogance a bravury,“ takto jeho počínání charakterizuje Daniel Gordis, autor knihy Saving Izrael, v roce 2009 získavší cenu National Jewish Book Award, ve své pozoruhodné studii The Other Existential Threat („Jiná existenční hrozba“), uveřejněné v prestižním měsíčníku Commentary (říjen 2010).

Píše o stoletích židovského života v Evropě, s nadějí na dosažení snášenlivosti, v kontrastu s realitou opakujících se úkazů protižidovské nenávisti. Vyhnáni z Anglie koncem třináctého století, dvě století poté ve Španělsku udeřila svatá inkvizice a leckde na kontinentě, zejména východním směrem, přibývalo ošklivých pogromů.

Výsledkem byla zkušenost oné defenselessness – potupné neschopnosti se bránit, pozvolné si uvědomování přednosti raději padnout v bitvě se zbraní v ruce než být jako ovce bezbranně nahnáni do vyhlazovacích táborů v něčí cizí zemi.

S takovým traumatem vznikal suverenní židovský stát na území maličkého rozsahu. Tam, v jednoznačně nepřátelském sousedství, uboze vyzbrojená hrstka pionýrů se ale hned v prvopočátku ubránila útoku šesti arabských armád. Během deseti roků ekonomie rozkvetla, počet obyvatelstva se ztrojnásobil. V červnu 1967 v šest dní trvající válce, bez asistence kohokoliv včetně USA, hravě deklasovali milion arabských vojáků. Výtečně též dopadla válka v roce 1973 po přepadu o největším židovském svátku Yom Kippur, kdy egyptský agresor byl důkladně rozprášen a Izrael se zmocnil a dočasně si podržel celičkou sinajskou poušť.

V převážně muslimském světě, od Maroka po Pákistán, přece Izrael nikdy nebyl centrálním jablkem sváru. Ke konfliktům s horami mrtvol docházelo a stále dochází z jiných důvodů, připomeňme si třeba útok Egypta na Jemen s použitím jedovatých plynů, vraždění vesničanů v Alžírsku, vyhlazení města El Hamma v Sýrii, s deseti tisíci obětí během jednoho týdne, Saddamovu několikaletou válku s Iránem, jeho pozdější přepadení Kuvajtu, a dosud trvající masakry černošského obyvatelstva v Darfuru.

S notným zpožděním se Palestina stávala kauzou globální pozornosti a značného morálního rozhořčení.

Při návštěvě blázince je pravděpodobné potkat se s pacientem přesvědčeným, že je Napoleon. Ve všech ostatních ohledech se ale chová normálně, bystře mu to myslí, třeba i dovede porazit v šachovém utkání kvalitního soupeře.

Jak ale posuzovat mentální pochody některých politických postav současnosti? Vydávat se za korsického generála je ovšem neškodné, pokud se dotyčný nezmocní nukleárních zbraní, což má velice za lubem nynější íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád s požehnáním teokratických ajatoláhů.

S předpokládaným zhotovením atomové bomby se tak posmrtně naplnila dřív nerealizovatelná tužba egyptského prezidenta Gamala Nassera zahnat Židy zpět do moře, ze „Středozemního moře udělat rudé židovskou krví“, neboť „samotná existence státu Izraele je aktem agrese“ – jeho často opakovaná tvrzení. Ahmadinežád v projevu na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku zdůraznil své rozhodnutí, že Izrael musí být zničen, vymazán z mapy světa – poprvé v historii světové, o mír údajně usilující organizace, se stalo, že by jeden člen oznamoval svůj program zabít, zničit, totálně zlikvidovat jiného člena. Posléze tvrdil, že během jeho projevu se objevila svatozář nad hlavami delegátů, jakoby zvláštní moc jim otevřela oči, aby správně absorbovali jeho poselství. (Nepřekvapí ovšem, že tato mírumilovná světová organizace nikterak jednoznačně nezatratila tak krvelačný projev.)

Tento státník před americkými volbami v roce 2008 vyjádřil své přesvědčení, že dojde k apokalypse a navrátí se mesiáš, Dvanáctý imám, který jako dítě se tajemně ztratil v dávném roce 941 a od té doby o sobě nedal vědět. Prozatím prý pobývá v studni v mešitě Jamkaran. Jedním z prvních počinů prezidenta Ahmadinežáda bylo uvolnění mnohamilionových fondů na zřízení extra svatyně na právě takovém místě. Od svých ministrů si vyžádal písemnou přísahu jejich věrnosti ztracenému a dosud se nenávrátivšímu imámovi z desátého století. Prezident ve své dřívější funkci primátora Teheránu předkládal plány na nákladné rozšíření hlavní avenidy, aby po ní mohl nerušeně kráčet ze studny se vynořivší mesiáš a davy věřících z chodníků v povzdálí mohly jásat. Prezident je tímhle v studni dosud dlícím imámem posedlý, on sám je mentální případ – „certifiably insane“ – slovy významného iránského, ovšemže anonymního činitele. Laurent Murawiec, pracovník Hudsonova Institutu, v pojednání „Radical Islam: Challenge and Response“ (Outpost, červenec/srpen 2006) komentuje: „Realitu zasáhla víra a víra přetváří realitu věřícího. Náboženský věřící přijme realitu a snaží se ji vylepšit, kdežto fanatik realitu odmítá, zavrhuje kompromisy, snaží se ji zničit a nahradit svými fantaziemi.“

Na nedávném (září 2010) slavnostním zahajovacím zasedání OSN, jménem Ali Chamenejího, nejvyššího vládce teokratického Iránu, Ahmadinežád svůj oficiální projev, pronesený poprvé v roce 2005, tentokrát obohatil názorem, že Američané si katastrofu 11. září 2001 sami zorganizovali.

Prezident žije v „parallel universe“, v jiném, nám obtížně pochopitelném světě. Co my pokládáme za potlačování svobody, oni považují za naplnění Alláhovy vůle. Útlak žen pokládají za ochranu žen. Teroristické akce ve jménu islámu jsou po ně legitimní reakcí proti údajnému potlačování islámu. Umné proplétání přítomnosti s dávnou minulostí, ultimální konflikt správně věřících s všemi ostatními. Nejmocnější satanskou silou jsou USA, s talentovanými, hospodářsky mocnými Židy v pozadí. Slovy nejvyššího vůdce Ali Chamenejího, kompromis s ďáblem je zcela vyloučen.

Krveprolití nadšeně oslavované. ,„My milujeme smrt víc, než vy milujete život!“ Druh ujišťování, z něhož běhá mráz po zádech.

Ve válce 1967 se Izrael hravě vypořádal s nepřátelských letectvem sovětské výroby, v roce 1973 si neméně uspěšně poradil se sovětskými tanky.

Co si ale počít s iránskými raketami s jadernou náloží, s ochotou fanatiků rozpoutat celosvětové zničující inferno?

V roce 1981 Izrael zásluhou svého letectva zničil výstavbu nukleárního reaktoru v iráckém Osiraku. Tehdy celý svět, včetně západních údajných spojenců Izraele, jeho iniciativu hlasitě zatratil, a současně si pořádně oddychl. Kupodivu, daleko míň povyku, moráního rozhořčení, vyvolal podobný zničující zásah v roce 2007 v Sýrii.

A teď by měl být na řadě značně rozlehlejší a vzdálenější Irán, daleko obtížněji zasažitelný cíl. Zvládnout by ho snad mohla jedině Amerika, která teď za prezidentování proarabsky inklinujícího Obamy zcela určitě tak neučiní a Izrael si o pravděpodobnosti takové pomoci iluze nedělá.

V době studené války svět od zkázy zachraňoval onen „balance of terror“,

s vědomím, že nukleárně vybavený protivník bude stále mít schopnost odvety v podobě second-strike capability, jež by vedla ke zničení obou stran. Toho si oba rivalové – SSSR a USA – byli dobře vědomi, s blahodárným dopadem - zachováním míru zásluhou nukleárních zbraní. Bez nich by se značnou pravděpodobností bylo došlo k válečnému střetu konvenčními zbraněmi, rovněž schopnými zničit miliony životů.

Užitečnost takového uvažování ale znicotňuje mentalita, hodnoty destruktivních islámských fanatiků zničit třeba celý svět k potěše Alláha. A pak že se každý oddá radovánkám se svými sedmdesáti dvěma pannami.

Zapeklité dilema a vlastně i ultimální ironie, k níž se dospělo splněním sionistického snu: vlastní suverénní stát, fenomenální úspěch ekonomický (zejména moderní high tech průmyslová odvětví), vědecký (Nobelovy ceny), umělecký, kulturní, společenský – stačí se posadit v tamějších kavárnách a pozorovat okolní svět.

Jenže pod tímto povrchem pozornější komentátoři pociťují emocionální, politické, ideologické vyčerpání, únavu, dokonce i pocit ztráty smysluplnosti další státoprávní existence. Sionisté idealisté hledali a našli svou vlast. Mimo dosah ale zůstává autentické porozumění, usmíření s množícími se Palestinci v příliš blízkém sousedství, co zbývá ze sionistického snu? Dívat se k blankytně modré obloze, zda se již blíží Ahmadínežádovy rakety s jadernou náloží?

I když třeba nikdy nepřiletí, jakoby zamýšlený účel i bez jejich použití byl docílen. Nevyloučena zůstává představa, že mnozí sionisté realisté sen zruší, pryč se z obtížné, příliš explozivní biblické končiny odstěhují.

Jaká to náročná komplikovaná pouť od doby Balfourovy Deklarace.

Neoficiální stránky Oty Ulče