SVĚT: Nejednoduchá cesta od Balfoura k Ahmadínežádovi - 1
Vagueness – vágnost neznicotňuje, neanuluje smlouvy i s velmi významným internacionálním dopadem. Naopak, nezřídka umožňuje různou interpretaci, jež je jediným řešením, bez něhož by smluvní pokus ztroskotal. Někdejší americký senátor japonského původu S.I. Hayakawa, proslulý semantik, například charakterizoval Šanghajské komuniké z roku1982 (dohoda mezi USA a ČLR, jejíž součástí byl dost padoušský podtrh ke škodě Taiwanu) jako beautifully ambiguous – „ krásně obojaké, nejasné“. Rezoluce OSN č. 242 se zabývala následky Izraelem hodně vyhrané války v roce 1967, a poté okupovaného palestinského území. K úspěšné, vzájemně přijatelné formulaci se mocnosti prolopotily s velkým úsilím, mohla být přijata jen proto, že si lze vybrat mezi dvěma vzájemně se vylučujícími, leč stejně platnými verzemi. V té anglické se vyžaduje stáhnutí – withdrawal from territories (umožňující interpretaci hraniční změny), ve francouzské verzi se ale vyžaduje withdrawal from the territories (což znamená návrat k původním hranicím z doby příměří v roce 1949).
Na rozdíl od ratifikované smlouvy, jež je pro strany závazná, pouhé Declaration („vyjádření záměru“ – declaration of intent), takovou závaznost sice předpokládá, ale nevyžaduje. Existuje přemnoho takových příkladů - od snad na věky permanentně sporných dohod v Jaltě na jaře 1945, až po dávnou Pittsburghskou dohodu Čechů Slováků, ještě před vznikem společného státu.
Mám tu před sebou proslulou Balfour Declaration s podpisem Arthura Balfoura, tehdejšího britského ministra zahraničních věcí a s datem 2. listopadu 1917, čili necelý jeden týden před VŘR – Velkou říjnovou revolucí. Všeho všudy, pouhých 15 řádek na psacím stroji vyťukaných.
Drahý lorde Rothschilde,
Jménem vlády Jeho Veličenstva vám s potěšením sděluji toto vyjádření sympatie s židovskými sionistickými požadavky.
Postoj vlády Jeho Veličenstva ke zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině je příznivý a vyvine své nejlepší úsilí k dosažení takového cíle, s porozuměním, že se tak stane s nikoliv nepříznivým dopadem na občanská a náboženská práva tam existujících nežidovských komunit nebo práv a politického postavení Židů v jiných státech.
Ocením, když toto vyjádření dáte na vědomí Sionistické Federaci“
U toho nedostatečně čitelný podpis autora.
Pro sionistické žadatele, prosebníky, to byl významný dokument, pokrok kýženým směrem. Ti se tuze snažili dosáhnout slyšení u britské vlády a dostávalo se jim zacházení vhodného pro protivnou neodbytnou havěť. Po několika měsících trvajícího čekání se dostali do předpokoje tajemníka asistenta podsekretáře, jenž reagoval příslušně pohrdavým nezájmem.
Ke změně postoje došlo s výpukem velké války v srpnu 1914, což z nezajímavých sionistů učinilo potenciální spojence: proč jim nevyhovět, dát část území na úkor napřátelského Turecka, spojence Německa? Židé tak budou mít bezpečnou bázi před antisemitskou perzekucí. Balfour pěstoval vřelý vztah s Chaimem Weizmannem, nejen prominentním sionistou, ale i výtečným chemikem výzkumníkem v britském zbrojním průmyslu. Mezi jeho příznivci též byl Lloyd George, významný politik z Walesu, jenž se údajně líp vyznal v zeměpisu Palestiny než Anglie.
V té době britská vláda se zabývala paralelním úsilím – ve prospěch rodiny Sharifa Husseina, emíra Mekky, se společným zájmem na zániku již notně chřadnoucího ottomanského impéria. Emírovou ambicí bylo vytvořit hašemidské království, rozsáhlý nezávislý mohamedánský kalifát, zbavit se Turků, dobýt Medinu, poté i Damašek. Tehdy se o Jeruzalému ještě nemluvilo, explozivní prioritou se stal v pozdějších letech, desetiletích. Rovněž neexistoval nyní tak důkladný, mnohdy tolik fatální antagonismus Židů a Arabů. Husseinova rodina nepokládala sionisty za své smrtelné nepřátele, Weizmann si s Husseinovým synem, princem Faisalem, vřele dopisoval.
Ještě ale muselo uplynout 31 roků, důkladně obtížných, též i genocidálních, než došlo ke zrodu Izraele.
Neoficiální stránky Oty Ulče
