Stát Papua Nová Guinea (PNG) je řádným členem OSN. Před nezávislostí toto území spravovala Austrálie a nejeden český a slovenský exulant tam uvízl. Někteří se pustili do plantážnictví, jiní do kutání nerostů. Lékaři, veterináři, misionáři, inženýři. Dokonce tam založili odbočku SVU - československé Společnosti věd a umění. Pokud vím, nikdo z nich se nedal na kanibalismus, jehož popularita v tamějších končinách ještě zcela nevymizela.

Po pádu totality jsem se potkal s někdejším pamětníkem - nikoliv v džungli, ale v Olomouci, jen skromně exotické hanácké metropoli, kde jsem na univerzitě trávil pár měsíců přednášením mezinárodního práva a univerzita mi poskytla velikánský byt po posledním velícím sovětském generálovi. V těchto prostorách jsem přivítal a zpovídal pražského rodáka Václava Chadima, nyní adresou v australské Canbeře. Bývalý kadet na letecké vojenské akademii v Hradci Králové. Muž mladistvého zjevu se rozpovídal o svých dvanácti letech na největším a dosud nejméně probádaném ostrově světa.

Dali jsme se do rozpravy, magnetofon zaznamenával:

„Bydleli jsme v městečku Goroka. Výš než Sněžka, krásné počasí, věčné jaro. Večer pravidelně prší, ráno je bláta až po kotníky, ale v deset hodin už je zas sucho. Je to oblast, kde se hodně pěstuje kafe. Taky jsem měl plantáž.“

„Ta vás ale neživila, že ano.“

„Lítal jsem s Territory Airlines - teď je to velká společnost TAL AIR. Dvoumotorové staré křápy - Dragony, Cesssny, na trasách v highlands, malé airstripy jako třeba Čimbu [psáno Chimbu - zajímavá oblast s hlavním městysem jménem Kundiawa]. Z Lae, což je dole na severním pobřeží, jsem do hor dvakrát týdně vozil zmrzlé maso.“

„Jak jste mezi těmi kopci lítali? To jste kličkovali, jak jste se vyznali?“ chtěl jsem vědět.

„S tím byla řada problémů. Jednak ty malé aeroplány měly málo síly, špatně stoupaly. Tam jsou pohoří přes čtyři tisíce metrů. Snažili jsme se dostat pod mraky a mířit mezi průsmyky. Bez navigačních přístrojů jsme se mohli orientovat jen vizuálně - podle kopců. Taky jsme znali každý aspoň trošku individuálně vypadající strom. Takže když byla díra v mraku a viděl jsem takový strom, jen tak jsem mohl zjistit, kde jsem.“

„Vozili jste zboží i pasažéry?“

„Všechno. Bedny s konzervama, stavební materiál, vyšňořené domorodce, kly v nose.“

„Měli kumbung - ty trumpety na penisu, když letěli?“

„Samozřejmě. Ale byli též natření zkaženým smradlavým sádlem, takže jsme museli letět s hlavou vystrčenou z okýnka, abychom neomdleli. Také jsme vozili ty, co někoho zabili nebo sežrali. Spolu jel policajt, ten pak je předal do kalabusu - do vězení.

Taky jsme vozili nemocné do nemocnice.“

„Měl jste někdy close call - ve smyslu, že jste měl na kahánku, najednou třeba muset přistát na neexistujícím letišti?“

„Například jsem letěl v mracích, přetrhlo se cosi mezi pákou a ovládáním jednoho motoru a na druhý motor to plně naložený aeroplán neutáhl. Pomalinku ztrácel vejšku. Tam jsem musel přistát na stráni a to s kopce.“

- - -

Z nebezpečného ovzduší jsem přesedlal na pevnou zem: „Goroka, vaše adresa, jak daleko odtamtud vedla slušná silnice?“

„To nevedla. Cesty tam byly jen prašné a pak blátivé, když pršelo, což bylo denně, jak už jsem řekl. Na takovou cestu navozili kamení - velké, malé. Představoval jsem si, že asi tak se udržovaly silnice ve středověku.“

„Jídlo, potrava, proviant - co se tam k vám muselo dovážet?“

„Až na zeleninu všechno. Salát, zelí, kukuřice, burské oříšky, to tam rostlo samo od sebe. Kaukau - sladké brambory se vykopaly, nať strčila do země a za tři měsíce už vyrostly další brambory. Úroda se pak hodně vozila dolů z hor k pobřeží.“

„Jistě jste měli nějaké služebnictvo - z jakého kmene?“

„Měli jsme lokální domorodce. Pokud byli hodně mladí, byli též bystří a naučili se dobře pracovat. To byste nevěřil, jaká mezi nima byla hierarchie. Nejvyšší šarže byl kukboj - tedy cook boy, kuchař. Ten jen vařil. Prach by neutřel, to by bylo pod jeho důstojnost. Pod ním byl ten, co uklízel. Pod ním byl vošboj - wash boy, pánská pradlena.

Ten jen pral, žehlil, nic jiného neudělal. Potom byli garden boys.“

„Kolik jste jich měli - půl tuctu?“

„Asi tak. Kukboj - jmenoval se Pudali - se naučil dělat vepřovou, palačinky, a mohli jsme se na něj spolehnout. „

„Mluvili jste v pidgin - wanpela palačinky bilong mi?“

„Ovšem, jak jinak. Pak jednoho dne ale přišel posel z jeho vesnice, že papa bilong jú dáj finis - že mu umřel tatínek. Pudali zrovna krájel knedlíky. V tom okamžiku pustil nůž a odešel. Přišel zpátky za tři měsíce a byl totálně neschopnej. Všechno, co se u nás naučil, tak zapomněl. A už se to v životě nenaučil. Když k nám původně přišel, bylo mu čtrnáct roků, když se tehdy vrátil, bylo mu sedmnáct.“

„Zřejmě už přestárlý na nějakou výuku,“ poznamenal jsem a informátor přikývl a pokračoval: „Povím vám pěknou zkazku. Škoda, že jsem tehdy zmeškal příležitot to vyfotografovat. Poněvadž v Goroce hodně prší a letiště bylo na svahu, tak jsme udělali strouhu a tu pak vyplnit kamením. Na to jsme měli spoustu domorodců. Dostali kolečka, radvance. Jenže oni s tím nebyli schopní zacházet - nedovedli s tím jít rovně, jít správným směrem a nebyli schopni problém pochopit. Předtím v životě něco takového neviděli. Vyřešili to tak, že usekli klacky - mladé stromky, na ně kolečko naložili a nosili to. Čtyři chlapy jeden radvanec.“

„A teď by rádi spěchali do jednadvacátého století.“

„Všechny práce zastanou ženy, že ano,“ usoudil jsem.

„Samozřejmě. Muži chodí se šípem. Celý den běhají za jedním vrabcem, než ho uloví. Tam není zvěř jako v Africe, jsou tam jen tree kangaroos - klokánci, co poskakují po stromech, také divoká prasata. Jsou vlastně polodivoká. Pobíhají volně, ale někomu patří, mají je označené. A ptáci - birds of paradise. Jejich peří má velkou cenu, jím se šňoří, když se koná sing sing.

„Byl jste někdy u toho?“ zeptal jsem se na světově proslulou událost jednou do roka za účasti mnoha kmenů z velkých dálek.

„Ale ovšem - v Mount Hagenu. Zorganizovali jsme něco takového i u nás v Goroce. Stavěli jsme totiž letiště na hřbetu hory. Dodali jsme konzervy, pozvali domorodce, ti zpívali, tancovali a terén nám perfektně udusali - jako by to udělal parní válec. Sing sing trvá pár dní, jak víte. K tomu zabijí třeba dvě stě prasat, upečou a navěsí na stromy a do toho praží slunce. Skáčou, tancujou a pořádně se krmí. A za tři dny jich třeba padesát umře na botulismus.“

„Co pijí?“

„Teď si kupují pivo - to před samostatností nesměli. Dát tehdy domorodci napít bylo trestné. Oni totiž alkohol nesnáší - tak jako Abos v Austrálii. Alkohol tehdy kradli. Třeba pánovi whisky a tu dolévali tekutinou podobné barvy,“ vysvětlil Václav Chadim, aniž musel poskytovat podrobnosti o moči či dokonce o chcankách.

„Oni totiž hodně kradli nám bělochům. Takový byl jejich kmenový zvyk. Ale krást ve vlastníchb řadách, to bylo něco úplně jiného. I jiné slovo měli pro tento dvojí druh krádeže. Hodně se nám ztrácely pánské ponožky, ale vždy jen jedna z páru. A v nich nosili peníze.“

„Fusekle v roli portomonky, tobolky.“

„Kradli ledacos, například dřevo. My ho od nich kupovali, oni pak od nás kradli a my museli kupovat zpátky. Jenže to ani nekradli pro sebe, ale pro celou vesnici. Tu zásobovali naším dřevem, cukrem, rýží, také petrolejem.“

Zdroj poučení pokračoval: „Třeba farmář rozdal svým dělníkům nářadí, aby ryli. Jenže oni si sedli a třeba za týden všeho všudy vyryli jeden metr. A neměli dost představivosti, aby jim došlo, že se na to přijde, že se někdo dovtípí, že lajdačili. Třeba tvrdili, že bahnitá země je tak strašně tvrdá, že víc to nešlo. Jeden farmář, Němec, měl zas tuhle zkušenost: kdykoliv odjel, tak jeho pracanti okamžitě přestali dělat. Když slyšeli, že jeho auto přijíždí, hned se pustili do roboty. Tenhle farmář měl ale jedno skleněné oko. To si příště před odjezdem vyndal a před nimi je posadil na židli a k tomu řekl mi lukim - že je takto bude pozorovat. Tři dny to fungovalo, dotyční tvrdě makali, až to pak jeden vykuk vřešil. Oko přikryl kloboukem, aby je nevidělo a oni se na práci mohli vykašlat.“

„Ve vaší době tam ještě byly kmeny, které nikdy neviděly bělocha, že ano.“

„To je pravda. Dostali jsme se do oblastí, kde dělali špičky šípů z lidských kostí. Nám si stěžovali, že od té doby, co jim tam přišel government a bránil jim, aby mezi sebou válčili, tak mají nedostatek materiálu. Teď musí počkat, až umře dědeček - he die finish, we plant him [my ho zasadíme], he stink finish [on dosmrádne], pak ho vykopou a mají materiál. Dřív se porvali vedle s vesnicí a mrtvol bylo habaděj.“

„Potkal jste se s lidožroutem?“ Otázka přímo na tělo.

„Hned krátce po příjezdu. Tehdy zabili dva patrol oficíry v Telefominu a sežrali. Vrahy pak přivezli do Wewaku.“

„Lékaři měli zajímavé zkušenosti. Některé nemoci domorodcům vadily, jiné ne. Vyprávěl mi doktor Lukáč, Slovák, co pracoval v nemocnici v Mount Hagenu, že mu tam přišel člověk a hrozně si stěžoval, že ho svrbí ruka. Ukázalo se, že má plané neštovice. Přitom měl hlavu zabalenou v banánovém listu a divně to páchlo. Doktor se ho ptá, co to je - ale to prý nic není, že už to má delší dobu. Doktor ale trval, že se mu na to podívá - a zjistil, že dotyčného někdo před časem, zřejmě sekyrou, praštil do hlavy a uštípl mu kus lebky. Teď tam byla díra, bylo vidět, jak mu tam pulzuje mozek a kolem to už všechní hnilo. Proto ten smrad.“

„Fuj, hrozná představa, změňme téma. Měli jste tam taky zlato jako třeba v Bulolo, kde ho doloval jeden Pražák?“¨

„Všude v highlandas se zlato najít dá. Ale bělochům se to nevyplatilo. Bylo s tím víc práce a míň výdělku, než když člověk dělal třeba tesaře. Pracovat jako řemeslník je daleko zajímavější než rýžování zlata, což je přece monotonní otravná práce.“

„Tehdy ve vaší době, kolik tam bylo evropských rodin?“

„V Goroce, s plantážemi kolem, asi dvě stovky. Z našich lidí tam bylo několik lékařů - Češi i Slováci. Pak v highlands bylo několik Slováků misionářů - katolických. Velmi sympatičtí. Taky jeden lékárník. V Goroce byl ještě jeden Čech, pilot. Ten toho ale pak nechal a pěstoval kafe a tabák.“

„Od doby nezávislosti jste se tam už nevrátil?“

„Ne. Na to už jsem neměl dost odvahy. Když to někde bylo moc hezké a pak se to pokazí, není dobré se tam vracet.“

„S tím já zcela souhlasím, mám stejnou zkušenost.“

Uzavřeli jsme neveselými úvahami o vývoji v končinách, v mnohém ještě s mentalitou ba i realitou doby kamenné a s ambicemi po existenci v novověku. Najednou se ocitnou ve vakuu, bez záchytného bodu a hodnotové orientace.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče