Senegal je jedním z mnoha nepříliš prosperujících států afrického kontinentu. Čtvrtina obyvatel tam jakž takž přežívá za méně než ekvivalent jednoho amerického dolaru denně.

Před několika měsíci americký prezident poctil onu končinu svou několikahodinovou přítomností. Jeho doprovázející choť Michelle promluvila k tamější mládeži: "Vím, že někteří mezi vámi jsou ti zcela první ve vašich rodinách, kdo chodí do školy. Ti nemohou zcela rozumět, jakou vám to dá práci uspět. Však já o tom něco vím z vlastní zkušenosti. Víte, jako mnozí z nás, já jsem rovněž nevyrostla v bohaté rodině (doslova: "I didn't grow up in a family with a lot of money," Zdroj The Weekly Standard, 8.7.2013).

Takové tedy ujištění o stejném osudu solidarity s chuďasi od dámy vyrostlé ve středostavovském prostředí v prosperující Americe dvacátého století, ve vlastním domě, jejíž otec inženýr zaměstnán u vodosprávy v Chicagu s ročním platem přesahujícím 40 000 dolarů. (Můj původní profesorský plat v roce 1964 byl 7000 dolarů.) Takovými nedostatky postižená informátorka s privilegovaným stipendiem vystudovala na prestižní univerzitě v Princetonu. Nyní tedy solidární ztotožňování se senegalským údělem. Chudoby se věru dovedou pořádně lišit.

- - -

V roce 1776 došlo ke zrodu státu, nyní známého jako USA a tehdy jednoho z nejnuznějších. Zásluhou vlastní píle se za dvě století stal tím zdaleka nejbohatším. Už před delším časem jsem se tímto tématem zabýval (Různosti chudoby a strádání, NP, 14.4.2013) a citoval směrnice příslušného ministerstva (U.S. Department of Health and Human Services), v roce 2009 čtyřčlennou rodinu s ročním příjmem pod 20 000 dolarů klasifikující jako chudobnou. To byl případ 40 milionů neboli 15 procent všech Američanů. Badatelé Robert Rector, Heritage Foundation, a Rachel Sheffield ve studii "Understanding Poverty in the Unïted States" (13.9.2011) poskytují další údaje: 43 procent ekonomicky nejméně úspěšných domácností bydlí ve vlastních domech, 80 % má klimatizaci (v porovnání s rokem 1970, kdy pouze 36 % všeho obyvatelstva, bez ohledu na svou prosperitu, bylo takto vybaveno).

Pouze 6 % chudých domácností se tísní v nedostatečném prostoru. Dvě třetiny všech obydlí mají k dispozici aspoň dvě místnosti na osobu - čili víc než průměrný rezident v Paříži, Londýně, Vídni, Praze, Postoloprtech atd. Téměř tři čtvrtiny chudých amerických domácností vlastní automobil a téměř jedna třetina má dva nebo i víc. Téměř všechny (97 %) mají barevnou televizi a většina vlastní dva či více televizorů.

Úřady hodnotí chudobu pouze podle příjmu rodiny - bez ohledu na extra finanční požitky, návratné platby (earned income tax credit), bezplatnou lékařskou péči (Medicaid), podporu s bydlením (housing allowances ), poukázky k nákupu potravin (food stamps) a další programy, jichž je téměř veletucet (126 podle posledních údajů).

Významný odborník Nicholas Eberstadt (American Enterprise Institute) ve své studii "Poor Statistics" uvádí: "V roce 2006 průzkum (Bureau of Labor Statistics Consumer Expenditure Survey) zjistil, že ona nejchudší jedna pětina amerických domácností utratila dvakrát víc, než byl jejich veškerý údajný příjem." Ostatní fondy pocházely z práce načerno, z ilegálních aktivit a nepřiznané asistence z všemožných zdrojů. Jinými slovy: směrodatnější mírou životního standardu je spíš množství spotřeby než výše příjmu.

Walter E. Williams, profesor na universitě George Mason ve Virginii, a Thomas Sowell, Hoover Institute, univerzita Stanford v Kalifornii, oba ekonomové, oba černoši, se zabývají hodnocením druhů chudoby. Bývalý senátor John Edwards, též bývalý kandidát na úřad viceprezidenta, nyní totálně diskreditován (křivopřísežný smilník, zploditel nemanželského potomka v době, kdy jeho manželka umírala na rakovinu, atd.) během své nepovedené volební kampaně velice zdůrazňoval hrůzu hladomoru v Americe, ač nikde ke spatření. Však to jsou zejména chudé ženy, nepřehlédnutelné svou nadváhou. Netřeba se ládovat hamburgery a pizzami. V článku The New York Times (25.9.2011) Mark Bittman poskytl doporučení, že ve vlastní kuchyni lze za čtvrtinu výloh připravit zdravější stravu, než co nabízejí junk food restaurace. A že takové domácí počínání příliš nebaví? Na takovou otázku ekonom Sowell odpovídá: "Od kdy by se u dospělých osob mělo předpokládat, že by se měly věnovat jen tomu, co je baví? Pro mě není nijak zvláštním potěšením se obouvat. Přesto tomu ale dávám přednost než chodit bosý." Pokračuje zmínkou o "Arogantní blahosklonnosti našich elit, zacházejících s veřejností jako s dětmi, jež nutno stále bavit - jeden z jedovatých problémů naší doby. Což je jádrem našeho pečovatelského státu (nanny state) prosazujícího zpitomějící závislost (debilitating dependency), jež pomáhá politikům získávat hlasy ochablé společnosti."

Chudoba ta absolutní, měřena množstvím stravy a služeb potřebných k přežití, již neexistuje. Politici a zejména byrokraté předkládají vhodnější definice, s podporou vhodně vybraných a přizpůsobených statistik, s hlavním ovšem účelem zdůvodňovat oprávění vlastní existence. Čím víc oficiálních chuďasů, tím víc potřebných oficiálů se o ně starat. Pro politiky, ty hodně pokrokové, není větší slasti než rozdávat peníze z kapes někoho třetího. Sowell: "In short, the political left's welfare state makes poverty more comfortable, while penalizing attempts to rise out of poverty." (Townhall.com., 3.7.2013) Program politické levice - propagovat, podněcovat závist, rozhořčení, zlost, domáhat se práva podílu na výsledcích úsilí někoho úspěšnějšího. Takovým úsilím málokdo unikne chudobě, ale k získávání politické moci to pomáhá.

Takováto chudoba se promění v parazitní pasivitu, jež se jako jediný známý a přijatelný way of live dědí z generace na generaci. Materiální strádání zmizelo, ale jak výtečný analytik Walter Williams zdůrazňuje, nahradila je chudoba ducha, vztah ke zdravému životu, samostatnosti, ochotě k práci, sám se o sebe postarat. Nedostatek takových hodnot má pramálo naděje, aby zdolal konkurenci, disponují přemírou alkoholu, drogové závislosti, násilí, zločinnosti, množstvím dětí vyrůstajících mimo manželství, bez otcovské autority, s nedokončenou školní docházkou, lajdáckou pracovní morálkou.

- - -

Od šedesátých let minulého století, kdy došlo k odstartování oné "války proti chudobě" (war on poverty), mnohonásobné, vzájemně si konkurující programy už stály americké daňové poplatníky víc než 15 trilionů dolarů. V červnu 2013 senátní rozpočtový výbor (Senate Budget Committee) vydal zprávu, že domácnosti, úředně hodnocené jako chudobné, z nejednoho zdroje (food stamps, housing support, child care, Medicaid etc.) inkasovaly $168 denně, v porovnání s americkým průměrem všech domácností, kde to vychází na $137. Lépe tedy nepracovat, nebýt vykořisťován. Poskytování této pomlázky není nijak rovnoměrné. Například v slunné Kalifornii, s jednou osminou vší americké populace, žije jedna třetina všech příjemců sociální podpory (social welfare). V jedenácti z padesáti států americké unie většinu obyvatelstva tvoří příjemci sociálních dávek a nikoliv regulérně zaměstnaní pracovníci.

Byrokratický moloch sociálního zabezpečení dovede rozdávat peníze prapodivným způsovem - například Social Security Administration (SSA) zjistila miliony dolarů přeplatků SSI (Supplemental Security Income) (The Washington Times, 24.12.2012). Týž zdroj informuje (16.7.2012), že na adresy víc než jednoho milionu nebožtíků nadále docházejí pravidelné platby sociálního zabezpečení.

- - -

Již od začátku druhé poloviny dvacátého století zmohutněla a důkladně se etablovala novinka FOREIGN AID - podpora potřebných států. Zrodila se jednak rozpadem kolonialismu a též vznikem studené války jakožto výtečné příležitosti k vydírání dárců. (Hodně let trvalo, než darující a vydírané demokracie, USA zejména, prokoukly šarádu všelijakých diktátorských šejdířů, hrozících, že v případě vysýchajícího rohu hojnosti přestoupí na komunismus. Jeho rozpadem tento druh vydírání notně pozbyl na účinnosti.)

Katastrofálně zadlužená Amerika z vypůjčovaných peněz poskytuje zahraniční pomoc většině států OSN: A naprostá většina obdarovaných pak na onom světovém foru vesměs hlasuje proti USA. Však ano, štědrost se nevyplácí. Mark Twaine si kdysi povzdychl: "Když najdeš hladovějícího psa a uděláš z něj spokojeného psa, nekousne tě - to je základní rozdíl mezi psem a člověkem." Obdarovávaný, na pravidelnou podporu přivyklý příjemce, místo vděku si uvědomuje svou závislost, s nezřídka převládajícím pocitem potupy, kořeněného racionalizací, že na "to" přece má nárok a naopak dárce má povinnost, aby dál poskytoval.

Tristní seriál lamentací lze ale přece jen uzavřít s optimismem, vyjádřeným písmeny MDGS (Millenium development goals) - cíl vývoje v tomto tisíciletí, v představách, očekávání OSN. V roce 1990 téměř polovina (43 %) obyvatel zemí tzv. rozvojových přežívala za bídný ekvivalent jednoho dolaru denně. Toto kriterion "extreme poverty" se během dvaceti roků podařilo snížit o polovinu. Jestliže toto bylo dosažitelné v roce 2010, proč ne snížení na jedno procento v roce 2030?

Takto se ptá The Economist (1.6. 2013) a já se určitě ptát nebudu, poněvadž v té době by mi bylo přesně sto let.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče