Petr Robejšek napsal opět výbornou úvahu. Sumarizuje v ní první dekádu dvacátého prvního století a končí poměrně pesimisticky, když uznává, že je demokracie v trvalém ohrožení. Píše doslova: Zásady tržní ekonomiky se sice rozšířily po celém světě, ale „globalizace“ politických svobod se nekonala. Ukázalo se, že nekompromisní logika tržně ekonomické maximalizace zisku se ideálně doplňuje s nedemokratickým politickým systémem. Zásady tržní ekonomiky zde dosahují vysoké účinnosti především proto, že je nebrzdí demokratické svobody.

Tento poznatek ovšem zdaleka není originální. Stačí jen uvést příklad Německa, kde Robejšek již mnoho let pracuje. Ekonomicky zdecimované Německo díky nesmyslným až krvelačným reparačním podmínkám po první světové válce dalo světu dosud do té doby nevídanou inflaci (v současnosti snad dokonce překonanou v rasistickém Zimbabwe). Poté, co Německo dostal do ruky Hitler, rázně se s demokratickými principy vypořádal a podřídil ekonomiku Německa svému cíli, bylo zde nové Německo. Během několika let dokázalo Německo přezbrojit, porazit své tradiční evropské rivaly a ve spojenectví s Japonskem bylo blízko vítězství v druhé světové válce.

Takže ty historické paralely tu jsou a nic tak objevného minulá dekáda neukázala. Ani terorismus není nic zcela nového. Je pravdou, že moderní technika a velkokapacitní způsoby dopravy letadly, vlaky a automobily udělaly moderní společnost zranitelnější. Ostatně, nemusí zrovna udeřit teroristé. Stačí, když nad velkými plochami znemožní leteckou dopravu sopečný popel nebo když udeří zima. Kolabuje doprava a s ní i život.

Je však nutné zmínit jev, který Robejšek ve své stati pomíjí či zmiňuje pouze okrajově. Globalizace ekonomiky zřetelně představovaná dovozem všeho možného z Číny je jen střípkem v mozaice. Tím hlavním, masochistickým produktem západní civilizace, na kterou jsme tolik hrdi, je vliv zdegenerovaného ochranářství planety na ekonomiku euroatlantické části světa. Globální ekonomika byla předstižena teorií „globálního oteplování“. Životadárný kysličník uhličitý, z něhož profituje veškerá zeleň na Zemi, byl prohlášen „škůdcem“. Začaly se rozšiřovat bludné teorie o „ekologické stopě člověka“ poměřováním množství vyprodukovaného kysličníku uhličitého na hlavu. Tím byly vytvořeny podmínky k tomu, aby naše západní civilizace činila „pokání“ a přijímala nesmyslné plány na snižování produkce kysličníku uhličitého. Těmto plánům se samozřejmě v nových ekonomikách Číny, Indie, Brazílie politici přizpůsobují. Říkají: „Jen snižujte a redukujte. Za dlouhá desetiletí jste vyrobili tolik kysličníku uhličitého, že než stejné množství vyrobíme my, můžeme ty vaše „staré“ technologie používat. Přeci byste neohrozili naši i svou prosperitu!“

Komunismus včetně popletené marxistické ekonomiky vydržel v Rusku více než sedmdesát let. Čína po třiceti letech aplikací marxistické ekonomiky pochopila, že tudy cesta nevede a postupně implantovala do svého systému „obyčejný“ kapitalismus. Tím se nastartoval vývoj, který z ní dělá jasného kandidáta na supervelmoc v tomto století. Ale i v této zemi žijí jenom lidé. Pokud se s ekonomickým rozmachem a vzestupem Číňanů prosadí v zájmu dalšího rozvoje kapitalistického systému i stále větší svoboda, pak situace nemusí být vůbec tak zoufalá, jak o ní píše Robejšek. Je proto jen otázkou, zda první svobodné volby v Číně budou za deset nebo dvacet let. A umím si představit, že nás soudruzi z Číny ještě mohou a budou demokracii učit. Kam se na ně hrabe náš pan soudruh Filip.