Pražský hrad shledal potřebným pořádně zhanobit posmrtnou památku velikána Peroutky, údajně autora pro-hitlerovského článku, ač nikoliv dostatečně kolaborantského, který by ho byl za druhé světové války ochránil před mnohaletým pobytem v nacistických koncentrácích, jež se mu naštěstí podařilo přežít.

Z hlediska destruktivních zájmů pražských hradních pánů daleko snazší práci by měli v případě, kdyby se George Bernard Shaw byl narodil jako Čech a nikoliv Irčan, v Dublinu v roce 1856, takže téměř současník našeho T.G.Masaryka. Shaw započal svou kariéru jako hudební kritik, zejména se proslavil tvorbou šedesáti dramat, byl spoluzakladatelem proslulé LSE (London School of Economics), vášnivý socialista, vegetarián a ledacos ještě jinačího. Zemřel v roce 1950 ve značně požehnaném věku 94 roků na chronické následky zranění zaviněného pádem z žebříku. V roce 1925 se stal laureátem Nobelovy ceny. Na rozdíl od mnohých jiných odmítl povýšení do rytířského stavu, stát se sirem.

Nynější královně Alžbětě II. nikdo v Buckinghamském paláci neponoukal, aby posmrtně zdemolovala pověst tohoto proslulého tvůrce, ač takový záměr - v porovnání s frustracemi hradčanských pátračů - by se velesnadno a v mnohých podobách dal realizovat.

- - -

Skoro každý z nás má pár medailí za všelijaké snad zásluhy, občas se jimi prohrabuje a třeba se i kochá. Dvě takové memorábilie mě natolik těší, že je mám v rámečku doma přibité na zdi. Jednou je dopis od John F. Kennedyho, s datem v týdnu, kdy ve volbách přetrumfl Nixona a stal se americkým prezidentem, dokonce tím prvním katolickým. Tou druhou memorábilií je barevná fotografie v ještě větším rámečku, kde v Polynésii, na jihopacifickém ostrově Rarotonga, klečí Albert R. Henry, premiér tamějších Cookových ostrovů, a tato královna Alžběta II., girlandami z tropického kvítí okrášlená, mu na rameno klade meč a povyšuje na sira. Načež on posléze se mi na tento důkaz znamenité události s vřelými slovy podepsal.

Nic takového královna neučinila k poctě velikána G.B.S., který v té době už nežil, a já se podrobnosti dodatečně dozvídal z třetího obsáhlého dílu jeho biografie (Bernard Shaw, Volume Three:1918-1950. The Lure of Fantasy. Autor Michael Holroyd, nakladatel Random House, New York, 1991). Kdysi dřív jsem se cosi dozvídal, že tento břitký, neúprosně přísný kritik všeho britského, při pohledu směrem sovětským si počínal jako trapně patetický hlupák. Na údajně Stalinovo osobní pozvání odjel vlakem do Moskvy a jásal hned od prvopočátku této zkušenosti: sovětská konduktérka, soudružka průvodčí, se plynnou angličtinou pustila do rozpravy o stavu britské literatury, tolik toho věděla, tolik byl Shaw omámen a porovnával ženské železniční kádry u nich ve vadnoucí monarchii a v zářivé budoucnosti uskutečňovaného socialismu, kde tolik vzdělanosti se již docílilo, jak on se na typickém příkladu přesvědčil. Shaw si s sebou vezl proviant a jen co se vlak rozjel, zásobu z okna s opovržením vyhodil, však odjíděl do země zaslíbené, jehož tamější hladomor, vyvraždící miliony, náš břitký pozorovatel posléze jaksi nepostřehl.

V roce 1931 Shaw, tehdy již ve věku 75 roků, tam dorazil. Z životopisu mamutího rozsahu cituji, že tento návštěvník obhajoval Stalinovy „aggressions and atrocities“, pokládal ho za „instrument of the Life Force“, což mi činí potíž jak správně do češtiny přeložit, na rozdíl od zřetelné srozumitelné skutečnosti, že Shaw doporučil nominaci Stalina na Nobelovu cenu míru. Tak učinil v roce 1940, čili v době trvajícího paktu Stalina s Hitlerem, doby bombardování Londýna, převálcování Francie tanky Wehrmachtu, zásluhou sovětské nafty se pohybující.

Shaw se v Moskvě setkal s Leninovou vdovou Krupskou, tehdy již dostatečně popudivší Stalina,což ho přivedlo k výhrůžce, že bude muset vdovu vyměnit. Shaw odmítl všechny žádosti přimluvit se za disidenty, jejich osud. Na otázku novinářů, co že se mu nejvíc na Stalinovi líbí, odpověděl, že to je jeho „báječně černý knír“ (splendid black mustache). Nebylo vždy zřetelné, kdy Shaw dával přednost ironii, v tamějším stalinském klimatu s morbidním dopadem. Při setkání s komisařem Lunačarským, pozdější rovněž obětí čistky, Shaw vtipkoval na téma gulagů slovy: „Já bych si přál, abychom v Anglii také měly tábory nucených prací, čímž by se nám problém s dvěma miliony nezaměstnaných vyřešil.“ Rovněž je citována jeho ještě větší nehoráznost, jak že „se těší seznámit s dobře fungujícím systémem mučíren Čeky“ (he looked forward to a good performance at the torture chamber of the Tcheka).

Shaw hodně cestoval - Amerika, Jižní Afrika, Indie, Čína, Japonsko, Nový Zéland. Jihoafričanům doporučoval dát se na cestu ruského komunismu, zrušit slumy a rovněž rasismus, vyhubit všechny bělochy metodou mezirasového rozmnožování. V Honolulu na havajských ostrovech prohlásil: „I’m a Communist.“

- - -

Shaw se angažoval v politice britské i světové, velice byl aktivní v počínání Ligy národů v Ženevě a sympaticky se vyjadřoval jak o komunismu, tak o fašismu - „his chronic soft spot for dictators“, taková tedy jeho slabost. Dočasně byl i velmi zřetelným šampionem Mussoliniho. A nebyl ovšem sám ve světě literátů flirtujících s diktátory na politické levici i pravici.. Osobnosti kalibru jako W.B. Yeats, D.H. Lawrence, T.S. Eliot. se rovněž do větší či menší míry takto potřísnili.

Hodně jsem se podivil zjištění, že Shaw - v roce 1942, době zuřící světové války, kdy tanky Wehrmachtu se ještě valily směrem ke Stalingradu - prohlásil Hitlerův „Mein Kampf“ za jednu z biblí světa, knihu, která změnila myšlení čtoucího světa (one of the world’s bible, that changed the mind of the reading world).

Přitom tentýž velký mistr pera nikdy neprojevil sympatie vůči Hitlerovu antisemitismu, rovněž se snažil vtipkovat povzdechem, že „měli jsme vyhlásil válku Německu v okamžiku, kdy Hitlerova policie ukradla Einsteinovy housle“. Což přece jenom znělo jinak, než přímočaré surovosti, které chrlil antisemitismu a fašismu oddaný Ezra Pound, kdysi značný básnický talent.

Nic takového podobného ex-soudruh Ovčáček v Peroutkově pozůstalosti určitě nevyštrachá.

KONEC