Marat Gabidullin se dal k Wagnerovým bojovníkům, nechápe proč Rusko okupuje „bratrskou“ Ukrajinu, bojoval v Sýrii. Dokazuje, že že syrská armáda je totálně neschopná a režim v Damašku drží u moci ruští žoldnéři.

Jako zpověď a pokus o očistu se hodnotit skvělá kniha Bojoval jsem v řadách Wagnerovců, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Je to další solidní příspěvek k pochopení současné ruské reality. Jedná se osobní vzpomínky bývalého důstojníka ruské armády Marata Gabidullina, který z ní začátkem devadesátých let odešel, čehož pak později litoval. Živil se pak všelijak, jako bodyguard, zapletl se s mafií, propadl alkoholu. Nakonec skončil v řadách Wagnerovy soukromé armády pod velením Sergeje Prigožina. Gabidullin opustil řady žoldáků před několika lety a nyní žije ve Francii, která mu poskytla azyl. V knize rovněž uvádí výmysly putinovské kremelské propagandy na pravou míru.

To, že Rusko lže, pochopil už na své první misi v okupovaném Luhansku v létě 2015. Tamní separatisté rozkradli, co mohli, jejich ztráty či zranění nepocházeli v drtivé většině z bojů s ukrajinskými vládními jednotkami, ale z rvaček a bitek mezi opilými vojáky armády tzv. Luhanské lidové republiky, při nichž často docházelo i na střelné zbraně. Tito zranění zaplnili ve velkém počtu tamní nemocnice. Jejich nejvytíženější oddělení byly traumatologie s čelistní a obličejovou chirurgií. Pacienti se však nerekrutovali ze zraněných vojáků, ale z především z manželek a družek separatistických bojovníků. Ti, když přijdou domů ve špatné náladě a opilí, tak si na nich vybíjejí zlost a surově je zmlátí.

Podle Gabidullina to byli hlavně separatisté a ruští žoldneři, kteří provokovali ukrajinskou armádu výpady a ostřelování dělostřelectvem, takže si právem položil otázku, kdo tady vlastně brání uzavření příměří. Lidovou republiku Luhansk tvořila ve skutečnosti malá skupina lidí v područí bandy nevzdělaných barbarů, kteří se dostali ke zbraním. Z Luhanska proto odjížděl zklamaný, poněvadž vina za konflikt není zdaleka jen na straně Ukrajiny. Svým vyprávěním potvrdil fakt, že válku na východě Ukrajiny vyprovokovalo zvenčí putinovské Rusko, která tam posílalo nájemné bojovníky i jednotky pravidelné armády.

Zatímco svoje působení na Ukrajině nechápal, na syrskou misi je pyšný, protože pomáhal porazit velké zlo, kterým byl islámský stát. Jenomže i tady byla realita o hodně jiná, než to líčily ruská a syrská vládní propaganda. Jednotky pravidelné syrské armády prezidenta Bašára Asada jsou totálně neschopné a ani regulérní ruské oddíly se v bojích příliš nevyznamenaly. Úspěšní byli pouze žoldnéři z privátních ruských vojsk a ruské letectvo. Ani Hizballáh nebo vojáci íránských revolučních gard by nebyli schopni protivládní povstalce sami porazit.

Jako velmi schopné naopak označil bojovníky Islámského státu, kteří byli pro něj a pro jeho druhy těžkým soupeřem. Naopak pro syrské vládní vojáky má jenom slova pohrdání. Podle něj, kdyby svoji zem bránili jen oni, tak už byla dávno dobyta povstalci. Syrská armáda ve velké početní převaze nedokázala po několik měsíců dobýt Palmyru. To zvládli až ruští žoldnéři, kteří se pak stáhli a předali toto starobylé město Syřanům. Ani nepřekvapuje, že islámský stát poté nad ním rychle opět získal kontrolu. Stačí, když jeho voják zařve Aláhu akbar, vystřelí z kulometu a Syřané utíkají jako zajíci. O to víc jsou však tito „hrdinové“ aktivní s trofejemi na území, které za ně obsadili jiní. Jenomže ruské velení musí vládní syrské vojáky respektovat. Gabidullin k tomu trefně poznamenal, že se vůbec nediví tomu, že Izraelci dokázal v roce 1967 vyřídit syrskou armádu za šest dnů.

V díle je uveden také zajímavý moment. Ruská oficiální místa se ke svým žoldnéřům dlouho nehlásila a jejich existenci popíral i samotný Putin. Jednou tito ruští žoldáci obsadili nějaké území, kde stali terčem amerického náletu a mnoho jich bylo zabito. Přitom velící americký důstojník se předtím zeptal svého ruského kolegy, jestli jsou v dotyčné oblasti ruští vojáci, že Američané se to tam chystají bombardovat. Ten to popřel, ačkoliv o nich věděl.

Knize autobiografických vzpomínek nelze mnoho vytknout. Možná se měl autor také zmínit o válečných zločinech, kterých se Wagnerovci dopustili. On tvrdil, že o žádných neví, ale spíše se mu o nich nechtělo mluvit. Docela jej chápu. V každém případě se jedná zajímavou a poučnou knihu, kterou lze každému zájemci o tuto problematiku vřele doporučit.
Reprint obálky knihy zveřejněn se souhlasem nakladatelství Alpress pro účely této recenze.
Bojoval jsem v řadách Wagnerovců, Marat Gabidullin
nakladatelství Alpress, Frýdek-Místek 2023