Angela Merkelová o Evropské unii

(začátek rozhovoru zde)

SZ: Po šetření – růst; jak to má jít dohromady?

AM: Napadá mě, že při růstu hodně lidí myslí jen na drahé konjunkturální programy. Takové programy byly za první krize nesmyslné a i teď bychom měli prověřovat ty evropské fondy, v nichž zůstávají ještě nějaké peníze ležet nevyčerpány. Chtěla bych, aby byly tyto prostředky směrovány na taková opatření, která podporují růst a iniciativu. Mám na mysli podporu středního podnikatelského stavu a nízkopříjmových skupin, na podpůrné programy pro mladé lidi nebo na prostředky na výzkum a vývoj. Německo je připraveno nasadit na takové smysluplné účely strukturální fondy.

Jsou tu ještě ale i jiné možnosti, jak podpořit růst, které žádné finanční prostředky nevyžadují. Vezměte si jen pracovní právo: musí být flexibilnější, právě tam, kde byly pro mladé nastaveny příliš vysoké laťky. Není také možné, aby některé profese byly přístupné jen malé skupině lidí. Terciální sektor lze vybudovat velice rychle. Potřebujeme více privatizace.

SZ: Je německá síla pro ostatní země překážkou v jejich růstu?

AM: Ne, a nikomu by ani nepomohlo, kdyby bylo Německo slabší. Samozřejmě musíme v Evropě postupně nerovnosti odstranit, ale tím, že ostatní země svoji konkurenceschopnost zvýší, nikoli tím, že by Německo zchudlo.

SZ: Jsou jiné možnosti, jak riziko a zodpovědnost lépe rozložit?

AM: Na současnou krizi nejsou eurobondy žádným řešením. O větší společné zodpovědnosti bude třeba začít přemýšlet teprve tehdy, až v Evropě dosáhneme mnohem hlubší integrace, ne ovšem coby prostředku ke zvládnutí krize. K hlubší integraci kupříkladu patří, že Evropský soudní dvůr bude kontrolovat národní rozpočty, a mnohé další. Máme-li někdy mít harmonickou finanční a rozpočtovou společnou politiku, potom lze hledat i jiné formy spolupráce a společné zodpovědnosti.

SZ: Polský ministr zahraničí Sikorski řekl, že má větší strach z nečinného Německa než z Německa dominantního. Činí se Němci dost?

AM: Především mě těší, že tato slova polského ministra zahraničí vyjadřují velkou důvěru. Svědčí to o tom, jak dobře se naše vzájemné vztahy vyvinuly. V zásadě platí: Německo je důležitá evropská země a přijímá zodpovědnost, která z toho vyplývá. Ale – nemyslím tím vyloženě Poláky – někdy také někdo prosí o vedení, aby sám nemusel přijmout zodpovědnost, neboť ví: síla vést, to vždycky představuje i riziko. Německo se nebojí jít do rizik v zájmu správných věcí, ale především se v Evropě musíme ujednotit na nějaké společné cestě.

SZ: Ze slov tohoto ministra zahraničí zaznívá nicméně i obava: Je Německo opravdu pro Evropu, anebo by mu lépe bylo samotnému?

AM: Dovolte mi, abych zcela jasně řekla: všechny relevantní politické síly v Německu jsou pro Evropu. K našemu štěstí jsme jednotní, však jsme také u příležitosti 50. výročí římských smluv jasně řekli, vědomi si toho dvojího významu: Naštěstí jsme sjednocení – ale zrovna tak si své štěstí můžeme náležitě vychutnat jen ve sjednocené Evropě.

SZ: Evropa byla koneckonců dlouhá léta rájem harmonie.

AM: Snad, ale za cenu, že jsme se často před nepříjemnými rozhodnutími schovávali. Takto Evropa úspěšná nebude, ale přitom bych právě to chtěla: úspěšnou Evropu.

SZ: Prosazujete přísnost, ale posilujete tím i obraz, který není příliš utěšený: o tvrdém, umíněném, dominantním Německu.

AM: Pozorně takovým obavám naslouchám, ale jsou neopodstatněné. Je nicméně zajímavé, jak rychle lze jisté stereotypy oživit – ostatně i ve vnitroněmecké diskusi. Stereotypy o Němcích, o Polácích, o Francouzích, o Španělech, o Řecích. Pokrokem v Evropě ale přece bylo, že jsme na sebe navzájem přestali ukazovat prstem. Jsou Němci líní a Němci pilní, jsou Němci levicoví i konzervativní. Jsou tu příznivci konkurenceschopnosti, ale také i přerozdělování. Německo je stejně různorodé jako jakákoli jiná země v Evropě. Staré stereotypy můžeme pohřbít.

SZ: Co s vámi dělá vědomí takové moci? Říkají vám Železná kancléřka, paní Bismarcková. Co vy na to?

AM: Jednám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Žila jsem 35 let v zemi, která - bohudík – nemohla díky své ekonomické a politické neschopnosti přežít, v režimu, jenž byl smeten díky přirozené lidské touze po svobodě. Jsem hluboce přesvědčena, že Evropa se svojí demokracií, svými lidskými právy, se svými ideály svobody a hodnotami má lidem, kteří tu žijí, a také ostatnímu světu co dát.

My Evropané představujeme sedm procent světové populace. Nebudeme-li si pomáhat, stěží budou náš hlas a naše hodnoty brát vážně. V tomto evropském mírovém, hodnotovém, materiálně zajištěném ideálu shledávám svůj motiv, proto nechci, abychom se rozdělili jen kvůli momentální krizi. Nechci žádnou Evropu, která by byla jen nějakým muzeem toho, co tu bylo dobrého vytvořeno kdysi, nýbrž Evropu, v níž bude úspěšně vybudováno něco nového. Vím, že pro mnohé to znamená velkou, velice velkou změnu, a proto se navzájem musíme podporovat. Jestliže se ale těchto výzev zalekneme, když se na sebe budeme jen usmívat a reformy rozřeďovat, potom tím dozajista poskytneme Evropě službu medvědí.

SZ: Ve Francii mají na proevropské horování velice emociální pojem – le désir de l´Europe. Takové emoce jsou vám dost možná cizí. Přesto ale: spojuje vás s Evropou nějaká vášeň?

AM: Samozřejmě, všechno, co dělám, dělám přece z upřímného přesvědčení, že Evropa je naším štěstím – štěstím, jež si musíme zachovat. Kdybychom neměli Evropu, snad i naše generace by byla ve válce. Já sama jsem 35 let, než berlínská zeď padla, velmi litovala, že nesmím do západní Evropy. To byl můj sen. Je to můj kontinent. Kontinent, v němž lpí lidé na stejných hodnotách jako já. Kontinent, s nímž lze svět spoluutvářet, s nímž se může počítat pro to všechno, co představuje budoucnost lidstva: lidská důstojnost, svoboda slova a tisku, právo na stávku, udržitelný rozvoj, ochrana životního prostředí. Ale tato vášeň pro Evropu by sama o sobě nestačila k tomu, aby lidem zajistila blahobyt a práci. Každý den musíme pro to něco udělat.

SZ: Není teď ten správný čas pro vaši velkou vizi, váš vlastní "desetibodový plán" pro Evropu? (narážka na někdejší plán Helmuta Kohla po pádu Berlínské zdi – pozn.překl.)

AM: Přečtěte si můj projev k jubileu římských dohod. To je moje vyznání Evropě. Ale – abychom se vrátili k vašim muzikologickým metaforám: Teď bychom neměli tolik mluvit o tom, jak pěkná ta hudba vlastně je, nýbrž usilovně hrát na koncertě světových trhů. Ty by chtěly slyšet něco pořádného.

SZ: Patří k vašim vizím Spojené státy evropské?

AM: Mojí vizí je politická unie, neboť Evropa musí jít svojí zcela vlastní cestou. Musíme se krůček po krůčku navzájem přibližovat, ve všech politických oblastech. Stále více přece vidíme, že se nás každé téma našich sousedů navzájem týká. Evropa, to je vnitřní politika.

SZ: Jak by se to mělo odrážet institucionálně a strukturálně?

AM: Během dlouhodobého procesu budeme stále více kompetencí předávat na komisi, která bude posléze ohledně celoevropských záležitostí fungovat jako evropská vláda. K tomu patří silný parlament. Druhou komoru by tvořila rada předsedů vlád. A konečně, abychom měli Evropský soudní dvůr coby nejvyšší soud. Taková by mohla být budoucí podoba politické unie Evropy, po nějakém čase, jak bylo řečeno, a po mnoha mezikrocích.

Přeložil