Vedení sociálně-konzervativní strany Právo a spravedlnost (polskou zkratkou PiS), která v parlamentních volbách získala nadpoloviční většinu křesel v parlamentu, nedlouho po oznámení oficiálních volebních výsledků potvrdilo, že stranickou kandidátkou na post premiérky je Beata Szydłová.

A těžko mohlo rozhodnout jinak, neboť místopředsedkyně PiSu Szydłová byla nejen hlavní tváří strany v kampani, ale zároveň právě i voličům představovanou kandidátkou na post předsedkyně vlády.

Prezident Andrzej Duda, jenž v dresu PiS vyhrál květnové prezidentské volby, zmíněnou nominaci určitě nezpochybní. Nicméně na polské politické scéně se nyní formuje zajímavý mocenský trojúhelník Duda – Kaczyński – Szydłová (jména jsou uvedena v abecedním pořadí), který si jistě zaslouží bližší pozornost.

Předseda PiSu Jarosław Kaczyński je nesporně matadorem polské politiky – ostatně, patřil už k aktivistům protikomunistické opozice. Poslední volební klání, které vyhrál, však proběhlo již v roce 2005, kdy PiS zvítězilo v parlamentních volbách a Jarosławův bratr-dvojče Lech ve volbách prezidentských.

Počínaje předčasnými parlamentními volbami z roku 2007 se ale začala odvíjet série porážek, včetně té z roku 2010, kdy Jarosław po smrti svého bratra při leteckém neštěstí u Smolenska prohrál souboj o post hlavy státu s kandidátem Občanské platformy Bronisławem Komorovským.

Jarosław Kaczyński se však dovedl z dlouhé řady nezdarů poučit. Pochopil, že on sám sice dokáže oslovit poměrně početnou skupinu lidí, nicméně daleko početnější skupinu silně odpuzuje. V letošních prezidentských volbách tedy místo sebe popostrčil mladého europoslance Andrzeje Dudu, ve volbách parlamentních šéfku Dudovy kampaně Beatu Szydłovou. A PiS slavilo úspěch.

Avšak hlavní otázka nyní zní, nakolik jsou Duda se Szydłovou pouhými maskoty, loutkami předsedy Kaczyńského, jak před volbami tvrdili soupeři PiSu, a na kolik jde o samostatně konající politiky.

Přímo zvolený prezident Duda je stranou z úřadu nesesaditelný a on i Beata Szydłová disponují vlastním a silným politickým kreditem, neboť dokázali vyhrát volby, což by stranický šéf Kaczyński, jak sám uznal, nedovedl. Oba také představují mladší generaci a většina členů PiS nejspíše dobře chápe, že mají-li být úspěchy strany trvalé, nutno vsadit na čerstvější krev.

Jarosława Kaczyńského ale v PiSu ctí nejen jako otce-zakladatele, nýbrž i jako velkého stratéga. Nemůže být rovněž pochyb ani o jeho schopnosti tahat za nitky z pozadí. A byť je Kaczyński politikem soudným, zcela do ústraní se určitě nechystá.

V Polsku tak, zhruba řečeno, patrně nastává vláda uvedené trojice, tedy jakýsi triumvirát, přičemž teprve budoucnost odhalí reálný poměr sil mezi jeho členy. Ten navíc nemusí zůstávat konstantní, poněvadž bude hodně záležet i na tom, jak si každý z „vrcholů“ onoho trojúhelníku povede v nadcházejících politických bitvách.