Poprvé jsem ji zaregistroval v roce 1996. Byla americkou velvyslankyní při OSN v prvním volebním období prezidenta Billa Clintona (1993–97). V tom roce kubánská stíhačka v mezinárodních vodách sestřelila malé civilní letadlo spolku „Bratři zachraňují“, což je organizace, která Kubáncům prchajícím z Kuby na moři poskytovala základní pomoc.

Tehdejší americká velvyslankyně při OSN řekla památnou větu: „To není cojones (španělsky „koule“ ve smyslu odvaha), to je zbabělost.“ Byl jsem nadšen a zamiloval jsem se do ní. Mnohem důležitější než mé pocity byly však pocity jejího šéfa: prezident Bill Clinton, když byl v tom roce zvolen do svého druhého volební období, z Madeleine Abrightové udělal svou ministryni zahraničí. Rodačka z Prahy, dcera československého diplomata Josefa Korbela, se tak stala třetím Evropanem, který rozhodoval o americké zahraniční politice; těmi před ní byli německý rodák Henry Kissinger a polský rodák Zbigniew Brzezinski.

Jako americká ministryně zahraničí nám, České republice, hodně pomohla. Na summitu NATO v Madridu v létě 1997 jsme do Aliance byli pozváni my, Polsko a Maďarsko. Členy NATO jsme se stali 12. března 1999. Tak silné zajištění bezpečnosti této země jsme neměli snad od dob Karla IV. Dvanáctý březen 1999 je tak druhým nejdůležitějším datem našich moderních dějin, hned po 17. listopadu 1989. Americkou ministryní zahraničí tehdy byla Madla Albrightová.

Nyní něco kritického: byla odhodlanou, až fanatickou členkou Demokratické strany. Někteří jí vyčítají, že podporovala zásah NATO během kosovské války proti Miloševičovu režimu. To bych jí já nevyčítal, ten zásah byl pro ochranu lidských životů nutný a bylo správné zařídit, aby byl Miloševič odstaven od moci. Pokud bych něco Madeleine Albrightové vyčítal, tak to, jak ztrácela soudnost při kritice republikánských vlád USA.

Podzim 2002, mezinárodní konference v Praze. Rok po 11. září 2001, půl roku před invazí do Iráku. Hlavní řečnice: bývalá ministryně zahraničních věcí USA. Náhoda tomu chtěla, že jsem seděl hned ve druhé řadě, těsně za tehdejším velvyslancem USA v Praze, Craigem Stapletonem. Madeleine Albrigtová měla stranický projev, kterým útočila na zahraniční politiku tehdejšího prezidenta George W. Bushe, jenž Stapletona velvyslancem u nás jmenoval. On, velvyslanec, tam seděl jako opařený. Něco takového nečekal a něco takového se nedělá; aby bývalá ministryně zahraničí veřejně podrobila v zahraničí tak drtivé kritice politiku vlády vlastní země v přítomnosti jejího velvyslance. Tím ho postavila do neřešitelné situace: on s ní nemůže veřejně nesouhlasit, ale nemůže s ní ani veřejně souhlasit.

Dvě Korbelovy ministryně zahraničí

Madeleine Albrightová spojila svůj osud s dynastií Clintonů: v primárkách demokratů podporovala Hillary Clintonovou v roce 2008 proti Baracku Obamovi a v roce 2016 proti Berniemu Sandersovi. Tehdy nechvalně proslula výrokem, že prý „v pekle je zvláštní místo vyhrazeno pro ženy, které nepodporují ženy“. Co jsou to za řeči? Přeci každý politik – i politička – má být hodnocen podle svých názorů a dovedností, nikoli podle toho, jestli je, nebo není žena. Jsou ženy, které nesouhlasily s Margaret Thatcherovou, a jsou ženy, které nesouhlasily s Hillary Clintonovou. A kvůli tomu nemusí nutně skončit v pekle.

Ale nesuďme, abychom nebyli souzeni. Madeleine Albrightová byla americkou patriotkou, která sloužila své adoptivní vlasti – a pro nás naštěstí i té své původní – nejlépe, jak uměla. Zahraniční politiku ji nejdřív učil její otec, československý diplomat. A když učil na univerzitě v Denveru ve státě Colorado, měl tam i jednu mladou černošskou studentku, klavíristku-pianistku, původem z Alabamy. A přivedl ji k lásce k zahraniční politice. Ta mladá černošská studentka se jmenovala Condoleezza Riceová a časem se stala druhou americkou ženskou ministryní zahraničí, hned ve vládě po Madeleine Albrightové. Takže jeden český diplomat vychoval a vzdělal dvě americké ministryně zahraničí. To není špatné, kdo z vás to dokáže?

Ať odpočívá v pokoji, Madeleine Albrightová, česká rodačka a americká vlastenka.

LN, 25.3.2022