Třetí vláda Angely Merkelové odráží konsenzus, ale i zahleděnost do německého úspěchu

Německá politika je provázána s fotbalovými příměry. Dnes se nabízí tento: Franz Beckenbauer po pádu berlínské zdi tvrdil, že sjednocené Německo bude na trávníku dlouho neporazitelné. Teď by to asi formuloval jinak, ale v jednom smyslu měl pravdu. Skutečně existuje německý tým, který odráží veškeré úsilí soupeřů. Je to tým Merkelová – Schäuble.

S tím příměrem na adresu kancléřky a jejího ministra financí vyrukoval ještě před posvěcením nové vlády známý analytik Wolfgang Münchau. Ne snad, že by byl až tak originální. Ale dokládá, o co se ve skutečnosti opírá mediální slogan o Angele vládnoucí světu.

Jak vládnout bez opozice

Angela Merkelová dnes začíná svůj třetí mandát kancléřky. Znamená to, že bude v čele německé vlády dvanáct let, což ji řadí mezi výrazné postavy tamní historie. Délkou vládnutí bude srovnatelná s velikány Kohlem, Adenauerem, ba i Bismarckem. Tomu už lze říkat éra, což nastoluje jisté otázky: Co očekávat od třetí vlády Merkelové? A pokud lze hovořit o éře Merkelové, čím se ta éra vyznačuje?

Ty otázky spolu souvisí. Žádný ze zmíněných kancléřů totiž nevládl ve velké koalici. Svůj zápis do dějin vnášeli hlavně sami – a měli to jednodušší v tom, že byli svědky i aktéry zásadních dějinných změn. Adenauer vrátil Německo po temnu třetí říše do společenství západních národů. Kohl je vítězně provedl pádem komunismu: žádná jiná země na něm politicky tak nevydělala a žádná jiná se tak neprovázala s evropskou integrací (Kohl chtěl evropské Německo, ne německou Evropu).

Merkelová vládne převážně ve velkých koalicích, pro Německo jinak výjimečných. Vládne v době, kdy se domácí agenda ztenčuje: I to, co se jeví jako ryze domácí téma či výsledek domácích voleb, má velký vliv na vzájemně provázanou Evropu. Role jedince, byť je jím dlouholetý kancléř, klesá ve prospěch konsenzuálního vládnutí. A německý společenský konsenzus se opírá i o to, že právě Německo prošlo hospodářskou krizí bez výrazné újmy.

Proto lze říci, že "vláda Merkelová III" nevybočí z toho, nač jsme si od roku 2005 zvykli. Bude to vláda konsenzuální bez účinné opozice. Upřímně, účinnou opozicí by sociální demokracie nebyla, ani kdyby se na vládě nepodílela. Už od 90. let není s to nabídnout věrohodnou hospodářskou alternativu vůči pravici. Jak tvrdí kritici velkokoaličního vládnutí, sociální demokracii už léta schází velký příběh, jaký lze prodat voličům. Proč v době, která ve světě nahrává keynesiáncům proti étosu škrtů za každou cenu, na tohle SPD neslyší? Proč si nevzala příklad z úspěšné politiky kancléřů Willyho Brandta či Helmuta Schmidta?

Jasná odpověď schází. Tedy pokud jí není prosté konstatování, že SPD stačí pouhá účast na vládě, kterou může ovlivnit jen dost slabě. Výsledkem je další posílení německého konsenzu a fakt, že na příští roky se Spolková republika musí obejít bez účinné opozice, což je principiálně špatně.

Proč to tak nejde jinde?

Co má vláda před sebou? Vynecháme-li jednotlivé položky a soustředíme-li se na priority, najdeme dvě: energetická revoluce ("Energiewende", což evokuje "obrat" v listopadu 1989 – rozuměj změny, které přinesl pád komunismu) a "přestavba Evropy" (tak to formuluje Der Spiegel). Obé je věcí konsenzu.

O vztahu k energetice má Německo jasno od tsunami v Japonsku a havárie elektrárny Fukušima v březnu 2011. Odmítnutí "jádra" podpořila i kancléřka vzdělaná ve fyzikální chemii, tudíž vědoucí, že tu jde víc o pseudonáboženství než o racionalitu. Ale co by politik jedoucí na vlně neudělal pro konsenzus. Vláda velké koalice to ošetří tak, že energetickou revoluci má v osobní péči lídr SPD Sigmar Gabriel. A jsou-li vicekancléř pro ekonomiku Gabriel a ministryně pro životní prostředí Hendricksová z téže strany, byl by v tom čert, aby se na energetické revoluci neshodli.

Zajímavější téma je "přestavba Evropy". Proč se jí vůbec říká přestavba, když jen cizeluje to, co už běží? Kritici – doma, ale hlavně v evropských zemích – Merkelové a jejím vládám vyčítají, že jsou příliš zahleděné do německé perspektivy. V situaci, kdy 80 milionů Němců tvoří čtvrtinu obyvatel eurozóny, ale o její měně rozhodují mnohem větším dílem, to vede k nerovnováhám, problémům, ba i názorovým konfliktům. Právě tady rozhoduje tandem Merkelová–Schäuble, či dokonce spíše ministr financí než sama kancléřka.

Schäuble (71) je nejstarší člen vlády a vzdělaný, kultivovaný, schopný i osvědčený politik. Svého času byl považován za Kohlova nástupce. Dalo by se říci, že právě on – více než Merkelová – je strážcem jeho odkazu. Ale zároveň není moc obdařen empatií. Právě on je proponentem přísné politiky úspor a škrtů, která prospívá Německu, leč dusí ekonomiky na jižním okraji eurozóny. Na první pohled se zdá, že to lze opakovat i jinde: Budou-li se i jiné země chovat jako Německo, i ony dosáhnou úrovně Německa. Jenže v praxi to nefunguje. V čem je chyba? V"líných jižanech"? Nebo v tom, že německý pohled je příliš absolutizující?

Tandem Merkelová–Schäuble mluví po kohlovsku o evropské solidaritě, ale v praxi uplatňují onen absolutizující pohled odrážející německá pravidla a ctnosti. Jenže to naráží už na selský rozum. Kdyby všechny evropské země převzaly německý přebytkový model, zhroutí se celý vývozní trh – i pro Německo. Německo může být mistrem světa ve vývozu právě proto, že má kam vyvážet. Německé přebytky a jižní deficity tvoří dvě strany jedné mince zvané společná evropská měna.

Merkelová má před sebou třetí kancléřské období. Už se nemusí starat o zápis do německých dějin, tam už se zapsala. Teď by si mohla dopřát luxus snahy o zápis širší, pak by se jednou mohlo hovořit o éře Merkelové. Ale v praxi se nechává vést rukopisem Schäubleho. Jeho model – federální prvky v podobě společné měny, ale rozhodující slovo národních států, v nejvyšší instanci pak Německa – může charakterizovat vztah Německa k Evropě. Vydrží-li ještě pár let, spíše než o éře Merkelové by se mohlo mluvit o éře Schäubleho.

LN, 17.12.2013