Řada lidí ve střední Evropě si po roce 1989 myslela, že komunistické či postkomunistické strany s novými jmény dlouho nepřežijí, protože jejich členové vymřou. Nic takového se nestalo. Proč tomu tak většinou bylo, ukazuje dost názorně situace v Sársku, v Německu. Voliči levice se tam vždy rekrutovali hlavně ze dvou skupin: ze starých socialistů a z mladých lidí, kteří chtěli proti stávajícímu systému protestovat, ale neměli alternativu. Když jim ji německá politická scéna nabídla, levice začala silně ztrácet. Průměrný věk jejích poslanců v Sársku činí 56 let, šéfovi jejich frakce v zemském parlamentu Oskaru Lafontainovi je 68 let a zemský šéf této strany Rolf Linser má 69 let.

Na otázku, jestli má taková přestárlá strana rozhodovat o politice v Sársku, místní voliči před dvěma týdny odpověděli jasně ne. Levice tam nedosáhla ani hranice pěti procent. Důvod: ti voliči, co chtěli protestovat, tam měli najednou alternativu a volili piráty. Přeběhlo k nim sedm tisíc voličů, což je na tak malou zemi hodně. Žije tam totiž všeho všude jen milion obyvatel. A při zemských volbách v minulém roce v Berlíně piráty volilo 13 000 bývalých voličů levice. Důvod: Pro tyto voliče je pirátská strana modernější a otevřenější vůči světu. Levice se jim naopak zdá zastaralá a nepřístupná všemu novému. Komentátoři píší, že levice zřejmě už díky právě věkovému průměru tento vývoj podcenila nebo ho nebyla schopná ani registrovat. Zdá se, že po tomto neúspěchu Lafontainův sen o celoněmecké silné straně se rozpadl a levice se stane jen regionální stranou ve spolkových zemích, které se nacházejí na území bývalé NDR.

Zraky všech se nyní proto upírají k blížícím se volbám v Severním Porýní - Vestfálsku, kde lidé půjdou k volbám 13. května 2012. V této nejlidnatější zemi má tato strana jen 8100 členů. Aby berlínské vedení zabránilo dalšímu propadu, navrhlo, aby se tam do čela kandidátky prosadila mladá, chytrá a pohledná Sarah Wagenknechtová, spolková místopředsedkyně strany, která je schopná artikulovat i nějakou politickou vizi. Jenže ta nabídku nepřijala, protože si byla vědomá, že nemá šanci na úspěch. Prognózy tam totiž levici předpovídají zisk jen v rozmezí mezi třemi až čtyřmi procenty, což nestačí pro vstup do zemského parlamentu. Podobně to ale vypadá i v jiných zemích: všude obliba levice klesá a kromě nové konkurence a přestárlých členů za to může i ztráta vize: strana se v posledních letech nebyla schopná nijak jasně vyprofilovat.

Za této neradostné situace taky ještě není rozhodnuto, kdo bude v červnu na stranické konferenci v Göttingenu kandidovat na předsedu: Jestli to bude Oskar Lafontaine, odmítne mu dělat místopředsedu jeho největší sok Dietmar Bartsch, a sám Lafontaine se pro kandidaturu taky ještě jasně nevyslovil.

Jejich známější poslanec v bundestagu, tedy spolkovém parlamentu, který ve straně patří k realističtějšímu křídlu, Stefan Liebich, situaci okomentoval slovy: "Jako kandidáta do spolkových voleb bych pana Lafontaine nominoval na prvním místě, ale při volbě nového předsedy strany bych mu moc velké šance nedával."

Že v levici panuje strach, novináři vyvozují i z toho, že dokonce před pár dny realisté a fundamentalisté v jedné restauraci v Berlíně uzavřeli příměří. Do čela strany navrhují společně kompromis: paní Wagenknechtovou, která je partnerkou Lafontaina, a pana Bartsche.

Psáno pro ČRo 6