Myanmar, neboli „Země tisíce pagod“ není šťastnou zemí. Alespoň ne dle našich obvyklých měřítek. Až příliš se v tomto buddhistickém státě, do roku 1989 nazývaném oficiálně – a pro mnohé Barmánce stále platně – Barma, opakují temné kapitoly dějin. Zejména vojenské diktatury, ale i běsné etnické čistky.

Právě nyní znovu převzala přímou kontrolu nad asi pětapadesátimilionovým státem jihovýchodní Asie tamější armáda. Važně nic nového pod myanmarským sluncem. Tradice vlády junt je tu opravdu letitá. Úplně poprvé byla militární vláda nastolena vlastně již koncem 50. let, kdy zemi sužovaly boje spousty povstaleckých skupin. Přičemž za poznámku stojí i fakt, že dnes znovu zadržovaná politička Aun Shan Su Ťijová je dcerou „otce barmské státnosti“, jinak roku 1947 zastřeleného generála, a též zakladatele místní komunistické strany.

Novým barmským pučem nastolená „revize“ výsledků loňských voleb ve zdánlivě se demokratizující zemi odborníky nepřekvapila. Přišla těsně před prvním zasedáním čerstvě zvoleného parlamentu, jehož složení by bylo v rozporu se zájmy tamních vojenských špiček. Armádních kruhů úzce provázaných s ekonomickými kapitány, jimž očividně nestačí, že čtvrtinu křesel v zákonodárném sboru mají tak jako tak ústavně garantovanou. Převaha vítězné strany dosáhla totiž míry, jaká by umožnila neohlížet se při sestavování vlády na ostatní.

Stávající události tudíž jako by z oka vypadly dějům roku 1990, kdy se funkcionáři ozbrojených složek rozhodli anulovat jednoznačné vítězství opoziční Národní ligy pro demokracii. Vedené tehdy pouze (mezinárodně proslulou) aktivistkou Aun Shan Su Ťijovou. Absolventkou Oxfordu, jež byla zanedlouho, na návrh Václava Havla, oceněna Nobelovou cenou míru. Dámy, která přinesla na oltář společenských změn vlasti i řadu osobních obětí.

O tom, jak je tomu vskutku s liberalizací myanmarských poměrů, s rozpolceným přístupem Su Ťiové k lidským právům, ale koneckonců i s jistou naivitou Západu, „promluvily“ před třemi lety masakry tradičně utlačované muslimské menšiny Rohingů. U hranic Barmy s Bangladéšem na nich tehdy místní vojáci páchali systematické národnostní čistky, provázené mnoha krutostmi. A to za pragmatického souhlasu, ba mezinárodních obhajob předtím po mnoho let perzekvované Su Ťijové.

Prakticky až do té doby se třeba v našich médiích neustále předsudečně hovořilo o postupném uvolňování poměrů v Myanmaru. Zdálo se, že se už nikdy nemůže vrátit nesvoboda, potažmo diktatura ozbrojených sil. Uskutečňovaná mimochodem hodně kleptokraticky, případně prostřednictvím vysloveně bizarních praktik. Včetně změny dopravních předpisů na základě astrologických rad nebo utajeného zbudování nové metropole Neipyijta uprostřed pralesa.

Jen mimo střední informační proud bylo lze zaslechnout kritické postoje vůči „cestovní mapě k demokracii“ v někdejší kolonii Britská Barma. Vůči státu, v němž žije asi 135 etnických skupin (!), mezi nimiž neustává napětí a kde nikdy nefungovala svobodomyslná politická tradice. Teď se ukazuje, že náš přední odborník na myanmarskou problematiku Miroslav Nožina (a autorův bývalý učitel) měl správné tušení vývoje už před nějakými osmi lety: „I přesto by byla chyba přistupovat k současnému vývoji v zemi s přehnaným optimismem. Otázkou zůstává, do jaké míry můžeme v Barmě hovořit o demokratizaci politického systému. Transformace iniciovaná vládou vojenské junty zde totiž očividně má své mantinely a je výrazně poznamenána snahou současných vojenskopolitických špiček si i v novém systému udržet výsadní mocenské postavení.“

Myanmarské ozbrojené síly nyní evidentně obnovily svou vedoucí úlohu ve státě. K čemuž jim určitá morální diskreditace Su Ťijové hraje do karet. Jestli zůstanou u proklamované roční suspenze ústavních principů (jak jim to umožňují stávající zákony), anebo ne, pravděpodobně nevyplyne z okamžitých postojů širokých vrstev Barmánců. Jedinou nadějí pro odpůrce staronové diktatury či idealistické Zápaďany je případný nesouhlasný postoj – Pekingu. Stále více se mezinárodně prosazující Čínská lidová republika měla ale vždy s myanmarskými vojenskými pány nadstandardní vztahy. Tudíž jedině její zásah může něco na protidemokratickém vývoji Barmy změnit. Ovšem bylo by na druhou stranu podivné, kdyby se právě její místní chráněnci rozhodli k vážnější akci proti jednoznačné vítězce voleb bez předchozích širších konzultací a posvěcení. Však už také asijská „komunistická“ supervelmoc vyzývá k důsledně uvážlivému přístupu světa…

Obdobný text publikovala Mladá fronta