Třetí rok po sobě jsem byl účastníkem Rhodoského fóra, které se jmenuje Dialog civilizací. V něčem je dobré a cenné, v něčem téměř nepřežitelné. (Patři k tomu i vlídné říjnové počasí, které letos nebylo.) Zeměpisně-politicko-sociálně ekonomické zápisky jsem napsal už při svých předcházejících návštěvách Rhodosu, dnes proto jen krátké, trochu smutné povzdechnutí si. Dotknu se jen dvou symptomů letošního setkání – nebetyčné víry ve spasení světa a adorace migrace.

Oficiální fotografie účastníků

Začíná to pojímáním světa (naší Země, naší planety) jako výchozí jednotky uvažování. Stále se tam proto vrací slova „citizens of the world“ (občané světa), mnozí účastníci fóra se cítí být povoláni „pracovat pro svět“ (s důrazem na to, že nikoli pro svůj národ a svou zemi), bývalý francouzský ministerský předseda Villepin (za prezidenta Sarkozyho) si klade za svůj osobní cíl „civilizovat svět“. Neubránil jsem se tomu, abych mu neřekl, že to moc skromné a pokorné není. A už vůbec ne demokratické. Řekl mi na to, že se necítí být demokratem! Nebudu radši zveřejňovat svou reakci.

Je to všechno propojeno s tématem migrace. Profesor kalifornské univerzity v Berkeley (americké hnízdo marxismu) Frank Billé hlásá tezi, že „hranice jsou čáry, které narušují kulturní kontinuum“. Čili, na počátku bylo jakési kulturní, civilizační kontinuum, které bylo přerušeno hranicemi. Nejsem si tohoto kontinua vědom. V éře neandrtálců možná nějaké kulturní kontinuum bylo, ale člověk, jakmile přestal žít v tlupách či kmenech, začal vytvářet různé kultury a civilizace. Nikdy také nebyla žádná rousseauovská idylka „urozených divochů“ (do níž nás chtěl svou, či svými myšlenkami vyvolanou francouzskou revolucí navrátit). Billé nazval svůj příspěvek „State borders as civilizational fractures“, česky snad hranice států jako civilizační zlomy, přerušení, „fraktury“. V každém případě – podle názorů těchto lidí – kdysi v minulosti existovalo jakési „kulturní kontinuum“, které bylo vznikem států porušeno, a teď se k němu máme vrátit. Bude to asi chtít novou francouzskou, tentokráte macronovskou revoluci. Jinak se to asi neprosadí.

Směr debaty o migraci (v níž jsem zkoušel udat tón svým úvodním vystoupením, které je v české i anglické verzi publikováno na www.klaus.cz a v Právu 9. října 2017 pod názvem Rezolutní NE hrátkám s migrací) předurčili organizátoři svými předem rozeslanými tezemi a panelisté svými výrazně proimigračními vystoupeními. Výběr panelistů byl klíčový.

Nejsuverénněji vystupoval americký profesor s řeckým jménem Demetrios Papademetriou, který je promigračním aktivistou a prezidentem Evropského institutu migrační politiky. Ano, on chce migrační politiku, on chce migranty, on chce mít možnost „to choose migrants“ (vybírat si migranty). Zásadně nesouhlasil s mou výchozí tezí, že normální je nemigrovat. V jeho očích jsme my „pomýlení“. Název jeho vystoupení to prozrazoval zcela jednoznačně: „Jak ohledně migrace myslet a jak jednat v dnešní éře zmatení myslí“ (in the age of confusion). Moc mne potěšilo, že prezidenti Nigerie a Mali to všechno viděli daleko střízlivěji.

Jeden arménský profesor (v zemi, jejíž většina obyvatel žije v cizině – dvakrát, až třikrát více než doma) se pyšnil flexibilitou, přizpůsobivostí a adaptabilitou Arménů ve světě. Nechtěl přijmout mou tezi, že bych se emigrací z mé země nikdy nikomu nechlubil, neboť masový odchod lidí ze země je důsledkem selhání této země, je důsledkem její nemoci, nefunkčnosti.

Terminologie je důležitá. Bylo tam prosazováno slovo „refugee“ (utečenec), já používal slovo migrant a nakonec někdo přišel s výrazem „displaced people“, česky asi vysídlení lidé. Prý je to oficiální pojem OSN. Velmi jsem protestoval – výraz displaced people naznačuje, že tyto lidi někdo vyhání ze země, kde se narodili. Já jsem přesvědčen, že se spousta dnešních migrantů „vysídluje“ sama.

Ale bylo tam i mnoho úplně jiných lidí z mnoha zemí všech světadílů – našel jsem velký souhlas u řady Němců, Rusů, Řeků. Můj dobrý známý Andreas Lombard začal v Německu vydávat nový dvojměsíčník CATO (inspiruje je Cato mladší, který je považován za symbol boje za svobodu a proti tyranii a který oproti populistickému Caesarovi radši zvolil dobrovolnou smrt). Upoutala mne obálka prvního čísla, které tam rozdával:

Vtipná je i glosa o Německu uvnitř časopisu: „všichni zde volí něco, co nikdo nechce“. Je tam i úžasný esej známého francouzského filozofa Pierra Manenta (jehož jsem si jednou dovolil recenzovat – v článku „Více než opožděná anotace knihy Pierra Manenta“, který vyšel časopisu Kontexty 4/2014, a je také k přečtení na www.klaus.cz/clanky/3633) s názvem „Tragédie republiky“, ve kterém vyslovuje tezi, že se na institut republiky zapomíná a že pozornost mylně věnuje pojmům jako je různost, rovnoprávnost, demokracie. Manent na Rhodosu bohužel chyběl.

10. října 2017