Komentáře k tragickým událostem v Norsku z 22. července 2011, kdy dvaatřicetiletý muž během velmi krátké doby zavraždil bezmála stovku lidí. Stalo se tak deset let po 11. září 2001, kdy teroristé napadli Spojené státy pomocí civilních letadel, které proměnili v balistické střely. Poškodily jimi symboly USA a zároveň teroristé zavraždili bezmála tři tisíce lidí. Obě tragické události mají cosi společného: pachatelé napadli civilisty, aby zničili jejich vůli podporovat politiku a vládnoucí systém, a strůjci obou tragédií vycházeli z přesvědčení, že každá nová víra musí být celebrována v krvi, aby měla dostatečný ohlas a respekt. Snad ještě zajímavější je však otázka, čím se tyto události liší a v čem je specifikum norské tragédie. Na to odpověděl u nás na svém blogu Milan Šmíd a nazval ho Zločin v podmínkách internetového věku.

A co v něm píše?

Tak v prvé řadě pan Šmíd upozorňuje na jednu skutečnost, a sice že muž, který tento hrůzný masakr podnikl, byl v jedné věci úspěšný, získal momentální publicitu pro svůj na internetu publikovaný text Evropská deklarace nezávislosti, v němž stojí, cituji: "Aktuální vojenská operace je vedlejším úkolem a marketingovou metodou pro distribuci tohoto kompendia." Jde tedy o přiznání, jak z dokumentu vyplývá. Postřílel skoro stovku lidí jen kvůli tomu, aby upozornil na zcela bezvýznamný, nesourodý a zmatený kompilát, kterých koluje po internetu nekonečné množství. A kdyby neexistoval internet, nemohlo by ani nic z toho, co učinil, udělat.

Jak to myslíte?

Na to právě upozornil Milan Šmíd, když napsal po bedlivém prostudování jeho deklarace, cituji: "Jediné, co jsem pochopil, bylo to, že bez internetu by pachatel nebyl schopen vytvořit nejen snůšku epigonských textů, obsahových plagiátů, wikipedických dat a zvrácených megalomanských programových manifestů, ale ani výbušninu, která rozmetala kanceláře vládních budov v Oslo. Celou technologii a postupy získal a ověřoval na webu. Dodávky jednotlivých komponentů a chemikálií získával internetovými nákupy ze zahraničí, něco z Číny, něco z Polska, munici do samopalu zakoupil rovněž po internetu z USA – 300 nábojů."

V tom je technologický rozdíl mezi 11. zářím a 22. červencem 2011: zatímco teroristé z Al-Kájdy se po internetu jen dorozumívali, norský pachatel vyčetl návody na výbušninu a vše potřebné si obstaral po internetu a učinil z něho spolupachatele. To se dalo pochopitelně čekat, podobně se kdysi, když došlo k prvním balíčkovým atentátům, stala spolupachatelem pošta.

Co vás v této souvislosti ještě zaujalo v médiích?

Zůstal bych u blogu Milana Šmída, ten se na dvou místech své analýzy zmiňuje o pochybnostech a svém špatném svědomí, které má kvůli tomu, že blogem upozorňuje na člověka a jeho text, který měl zůstat raději "v prachu internetového smetí". Myslím, že jeho obavy jsou liché: text se analyzovat musí a učinilo to ve světě již více lidí, na zevrubnější analyzy si zřejmě ještě chvíli počkáme, ale všechny tyto výstupy zůstanou stejně pro nejširší veřejnost utajeny: skoro nikdo si je číst nebude. Je tomu hlavně proto, že rozhodujícím nástrojem v manipulci s veřejností, o kterou autorovi hrůzného činu šlo, je na počátku XXI. století obraz a ne slovo. To pochopila hlavně norská televize, a proto již nedovolila ani do soudní síně přístup novinářům a kameramanům a hlavní slovo ve veřejných výstupech měl pouze pachatelův advokát. Myslím, že si můžeme dovolit říci, že se nakonec pachatel přepočítal a marketingový tah mu nevyjde: jeho vojenská akce už žádnému psanému slovu nemůže propůjčit velkou popularitu. To pochopil i bin Ládin, a proto po vojenské akci v USA své vzkazy nahrával pouze na video. Knihu, manifest ani deklaraci nikdy nevydal.

Autor je novinář a spisovatel