Už jste byli v Barmě? Nebyli? No, já taky ne. Barma, země dnes z rozhodnutí generálů zvaná Myanmar, je pro většinu našinců neznámá. Jako nedávno jiné. Zeptáte-li se dneska na kdysi exotické země, jako byl tajemný Egypt či vzdálené Thajsko, jako jestli tam dotyčný byl, většinou narazíte na "děsnou zívačku" či "hluboký nezájem", protože tam už byl každý. Kdo byl ale v Barmě?

Svět na stránkách novin a PC vypadá jako naprosto přehledná skládačka, kde není nic zajímavého. Ale je! Najděte na mapě Barmu. A když jste tam, tak se koukněte na mapu kolem Barmy, tak hned vedle je Laos - co tam?!? Pak Kambodža - fuj, samá mrtvola, Pol Pot a krásný holky, co prý skoro všechny mají AIDS. A Vietnam? Vietnamce zná každý, ne?!

No, jak vypadá Vietnamec, ví každý, ale jak vypadá Barmánec, neví nikdo. Živého Barmánce snad nikdo z nás neviděl. V zemi vládne vojenská junta, která vězní jistou Aun Schan Su Ťij, a občas se tam bouří buddhističtí mniši a to je tak vše, co se o tom státu ví. Dotyčná disidentka Su Ťij u nás lidi moc nezajímá, až na lidskoprávní aktivisty a Václava Havla. A od té doby co, obdržela Nobelovu cenu míru, tu, co dostal taky arcivrah Jásir Rafat a nedávno taky u nás mezi občanstvem silně nepopulární blouznivec, co je momentálně presidentem USA, jistý Barack Hussein Obama, nějak obdiv k téhle ceně opadl. Pouze ti, co se o tuto tajuplnou zemi plnou mnichů více zajímají, vědí, že dotyčná dáma je dcerou "osvoboditele" země od anglického koloniálního "jha". Což byl poslední režim, který tam do začátku tohoto století stavěl silnice, zřizoval záchody a zaváděl alespoň nějaký pokrok. V rámci poválečného nadšení po II. světové válce, kdy byl v módě socialismus, vyjednala místní protijaponská Liga proti fašismu a za svobodu lidu v poblouznění svobodou s Velkou Británií nenásilný přechod k samostatnosti. Což byl začátek návratu od jakés-takés demokratické vlády pod panstvím Britů k běžnému scénáři vývoje v tzv. rozvojových státech. Liga vedená náčelníkem odboje proti Japoncům vyhlásila Barmský svaz, který se rychle přeměnil na Socialistickou republiku Barmský svaz. Hrdina odboje Aun Schan byl v rámci boje o moc zastřelen. Barmská komunistická strana - Čína je hned vedle a s Barmou sousedí - rozpoutala občanskou válku a nakonec se armáda namíchla, neb komunistické "úspěchy" byly podobné jako v sousedních státech, a nadvakrát udělala převrat. Lid už měl maoistických představ o blahobytu a pokroku také plné zuby. Takže neprotestoval. Naopak. A vítězní generálové vládnou dodnes. Občanská válka utichla - i když neskončila - a generálové zavedli tvrdý a taky naprosto neschopný režim. Zdá se, že socialistická anebo nacionalistická ideologie v rozvojových státech vede všude k podobným koncům. I když, jak se zdá, buddhističtí obyvatelé sice trpí, ale většinou na místní poměry jen mírně. Hlavně porovnáme-li to s režimy po vítězství komunistů v Kambodži, Laosu nebo Vietnamu. Takže mají generály a diktátorský režim dodnes.

Kdo se zajímá víc, jak to v té zemi tisíců pagod a chrámů, mírných a usměvavých lidí - alespoň k turistům - vypadá, může tam jet na turistický zájezd. Ovšem než tam pojede, bylo by dobré o zemi něco vědět. Výbornou možností, jak jsem již říkal, je koupit si knížku Olgy Walló. Ano správně si vzpomínáte na slavné filmařské jméno K. M. Walló - jde o otce autorky, která v knížce s poněkud nepřitažlivým názvem "Barma - pohledprofesionálního průvodce" vypravuje o cestě po této krásné zemi. Bohužel, paní Walló poněkud zapomněla na všeobecný úvod do historie země, takže čtenář zpočátku poněkud tápe. Doporučuji tedy před začátkem četby kliknout na cs.wikipedia.org/wiki/Barma a mnohé vám bude jasnější.

Děj knihy nemá žádné dramatické zápletky a pokud rychle přeskočíte některé "intelektuálské dušezpytné" úvahy vypravěče děje, malého průvodce českých turistů (malého výškou), naleznete mnoho zajímavých informací. Zvláště ti, co se zajímají o buddhismus a staré indočínské animistické věrouky, možná nad touhle knížkou pochopí, jak mnoho se evropský jakoby-buddhismus liší od skutečné buddhistické víry. Která vychází z naprosto jiné historie, jiného životního postoje a vnitřní filosofie.

Sochy a chrámy, obyčejní lidé a pro nás nesmírně hmotně jednoduchý život - nepleťme si s primitivní - ukazují jiný svět. A jen výčet bývalých královských měst a jejich bojů a ničení a vnitřních krvavých válek by měl zbavit romantických představ mladých Evropanů, levičáků a bojovníků "proti bílému útlaku" a ukázat jim, že exotický neznamená mírumilovný.

Čím déle knížku čtete, tím více vás uchvacuje. Počáteční převaha zdrobnělin - čajíček a uniformička a Romíšek (jakási podivná zdrobnělina jména Roman, snad proto že vypravěč je gay?) - postupně mizí. Jen to strašné oslovování skupiny turistů průvodcem slovem "mazlíci" vydrží autorce až do konce knihy. Až mně vstávaly chlupy po těle. Několik průvodců turistů osobně znám. A slova, kterými v duchu, ale i nahlas "mezi sebou" oslovují svém klienty, jsou rozhodně silně jiná.

Text doplňují barevné fotografie Radky Tkáčikové, trošku popisné, ale profesionální. A co pro nás, ale i pro naši mladou generaci, která osobně nezažila socialismus, musí být fascinující, je návštěva země, kde sice vládnou generálové, ale jak se říká, jinak je to tam "v bleděmodrém", nemlich to samý jako byl náš "reálný socialismus".

A zajímavý je i neideologický konec desetiletí uzavřené diktatury, popisovaný jen tak mimochodem při vyprávění. Bývalá Rudá Čína, jejíž ideologičtí souputníci prohráli boj o moc v Barmě za strašlivých obětí z řad Barmánců, a vyprodukovali tak vlastně dnešní generálskou juntu, dnes silou svého kapitalistického jakoby komunismu nenápadně a nevratně dobývá Barmu. Na tom ani generálská klika nic nezmění. Čínské oblečení, čínské motorky, čínské potraviny a jediný skutečně otevřený pozemní hraniční přechod …do Číny, to vše mění Barmu v zemi, kde "zítra bude skutečně znamenat zítra".

Přečtěte si knížku a máte-li zájem se podívat, jak vypadá rozkládající se (nacionalistická) normalizace tak podobná naší a vítězný pochod Číny do Nových teritorií, jeďte se tam podívat. Ale nejdřív si přečtěte tuhle novou knížku o Barmě.