Mrtvice, kterou utrpěl izraelský ministerský předseda Ariel Šaron, se může stát nejhorší katastrofou, jakou šedesátileté dějiny země pamatují. Ve chvíli, kdy toto píšu, zůstává Šaronův stav nejistý, ale vážnost jeho mrtvice znamená, že není pravděpodobné, že by přežil, o návratu k moci ani nemluvě. To by mohlo být katastrofické, protože Šaron představoval, vlastně sám byl vznikající racionální, dalekozrakou národní myšlenkou, která vypadala, že poprvé za několik desetiletí směřuje k vytvoření stabilního vládnoucího politického středu.

Celé jedno pokolení nabízela izraelská politika dvě možnosti. Levice říkala, musíme jednat s Palestinci o mír. Pravice říkala: Nemáme s kým mluvit, protože oni nechtějí, abychom se usmířili, chtějí nás zničit, takže zůstaňme v okupovaných územích a snažme se integrovat je do Izraele. Levice měla svoji možnost v roce 1993 s mírovými smlouvami z Oslo. To byl podvod a léčka. PLO (Palestinská organizace osvobození, Palestine Liberation Organization - pozn. red.) použila izraelských ústupků, aby vytvořila ozbrojený a útočný palestinský terotistický aparát přímo v srdci Západního břehu a Gazy. Na extrémně velkorysou izraelskou mírovou nabídku v létě 2000 v Camp David odpověděla druhá strana velice krutou teroristickou kampaní. Druhá intifáda stála život tisíce Židů. (Izrael je tak maličký, že v případě Ameriky by šlo o 50 tisíc mrtvých.)

Když se levice takto diskreditovala, Izrael se otočil doprava a v roce 2001 zvolil Šarona. Ale představa pravice, že bude moci udržet území donekonečna byla neudržitelná. Vládnout mladému, radikalizovanému a rostoucímu arabskému obyvatelstvu, které stojí za myšlenkou palestinské nezávislosti, bylo nejen příliš nákladné, ale koneckonců také neuskutečnitelné. Šaronova genialita spočívala v pochopení třetí cesty a nástupu na ni. Při vědomí, že vyjednaný mír je ilusorní a Velký Izrael je vyloučen, tvrdil, že jediným způsobem, jak zachovat bezpečí, je jednostranně překreslit hranice Izraele tak, že se kolem nového Izraele vybuduje zeď a izraelští vojáci a usedlíci budou z druhé strany staženi. Druhá strana se stane nezávislou Palestinou.

Šaron tudíž úplně vyvedl Izrael z Gazy. Na druhé straně, na Západním břehu, dá oddělující zeď nové Palestině zhruba 93 procenta Západního břehu. Izraelský sedmiprocentní podíl zahrne význačnou většinu Izraelců, kteří žijí na Západním břehu. Ostatní, jak všichni chápou, se budou muset stáhnout zpět do Izraele. Skutečnost, že se intifáda zhroutila, je jednoznačným potvrzením úspěchu strategie zdi a jednostranného stažení. Počet palestinských teroristických útoků se snížil o 90 procent. Národní hospodářství Izraele oživlo. V roce 2005 rostlo nejrychleji z celého Západu. Turisté se vracejí a zemi se vrací její sebevědomí. Šaronova myšlenka menšího, avšak bezpečného a demografický židovského Izraele si získala širokou podporu veřejnosti, zahnala staré levicové i pravicové strany a byla blízko volebnímu úspěchu, který by vytvořil nový politický střed, jenž by tuto strategii uskutečnil.

Potíž spočívá v tom, že nástroj Šaronova centrismu, jeho nová strana Kadima, je stará pouhých pár týdnu, nemá žádnou vnitřní strukturu a velice závisí na Šaronove osobním kouzlu a důvěře veřejnosti v něj. Kadima dozajista není stranou jednoho muže. Okamžitě přitáhla velké množství přeběhlíků že starých levicových i pravicových stran (Práce a Likud), včetně členů kabinetu a poslanců. Nezhroutí se ze dne na den. Ale Šaronuv odchod ji v nadcházejících březnových volbách oslabí a ohrozí její budoucnost. Šaron potřeboval čas, pravděpodobně rok nebo dva, kdy by vládl zemi jako vůdce Kadimy, založil její organizační kořeny a vychoval nové pokolení stranických vůdců, kteří by převzali otěže po něm. To se teď nestane. V celé zemi, o jeho straně nemluvě, není nikdo s jeho prestiží a postavením. Ehmud Olmert, jeho náměstek a nyní zastupující předseda vlády, těžko dosáhne volebního vítězství, které by umožnilo vznik stabilní vládní většiny.

Kadima představuje dozrálou myšlenku. Jenže ne všechny dozrálé myšlenky se stanou skutečností. Potřebují skutečně historické představitele, kteří je tam dovedou. Šaron byl právě takovým historickým představitelem velkého významu. Sloužil ve všech izraelských válkách od založení země v roce 1948, bezmála sám svým odvážným překročením Suezského kanálu ve válce během Yom Kippuru v roce 1973 zemi zachránil, a teď rozmetal izraelské dvouvládí levice a pravice, které způsobilo, že Izrael neměl žádnou strategickou představu, jak pokračovat na cestě světem po Oslu. Šaron dostal Izrael na jedině možnou strategickou cestu z těchto trosek. Jenže, bohužel, když odešel, dovedl svoji zemi pouze na půl cesty. A nenechal za sebou žádného Jošuu.

6.1.2006

Charles Krauthammer vyhrál v roce 1987 Pulitzerovu cenu, v roce 1984 americkou Cenu časopisu a je od roku 1985 komentátorem listu The Washington Post.

Z anglického originálu přeložil Petr Adler