Nedávné a stále horké asymetrické konflikty v Afghánistánu (2001), Iráku (2003) a Libyi (2011) umožňují analogicky zhodnotit situaci samozvaného Islámského státu v Sýrii a Iráku.

Taliban ovládal v letech 1996-2001 většinu území Afghánistánu. Ve zbrani měl v září 2001 kolem čtyř desítek tisíc tamních mužů či zahraničních mudžáhedínů, povětšinou bojově zkušených z občanských válek či sovětské intervence. Nejrozšířenější standardní ruční palnou zbraní byla slavná útočná puška Kalašnikov a její variace. Z provozuschopné obrněné techniky lze zmínit - z inventárních několika set kusů - desítky tanků T-54/55 a T-62 a totožné jednotky kusů vozidel pěchoty nejčastěji sovětské provenience. Většina tanků působila ve stacionárních postaveních za přírodní ochranou, plnila tedy úlohu dělostřeleckých baterií. Z dělostřelectva se jednalo o neupřesněné počty hlavňových zbraní o ráži alespoň 20 mm. Letectvo bylo v podstatě neaktivní. Protiletadlová obrana proti modernímu letectvu rovněž jako by neexistovala; v masmédiích se objevovala zmínka, že protiletadlové dělostřelectvo prostě nedosáhne úrovně letu spojeneckých letadel. Mezi veřejně známé podporovatele hnutí s diplomatickým uznáním se řadila Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Pákistán, který se mimochodem od Muhammada Umara a jeho poradců odvrátil jako poslední před zahájením operace Trvalá svoboda. Během rozhodného nasazení zvláště amerických a i britských sil s podporou afghánské Severní aliance, která nesla primární tíhu bojů na zemi, svrhla koalice Taliban. Zbylí bojovníci se museli stáhnout do ústraní či ukrýt v Pákistánu.

Rovněž v Libyi svrhla režim v roce 2011 tamní opozice, bez leteckého bombardování zvláště francouzskými a britskými silami by to ovšem nešlo. Tanky T-72 libyjského vůdce se chystaly v druhé polovině března 2011 vjet prakticky do poslední bašty a hlavního sídla povstalců – Benghází, když vtom udeřily letouny zejména Francie, Británie a USA a jejich střely Tomahawk s plochou dráhou letu. V první fázi se zaměřily na páteřní, ale již zastaralé rakety země-vzduch S-200 (v kódu NATO SA-5); v různých variantách se vyrábějí již od 60. let. Z raketové výzbroje je doplňovaly zvláště SA-6, SA-2, SA-3 a SA-13. Soupeření trvalo déle než v Afghánistánu (přes půl roku).

Posuzováním efektivnosti nesporně papírově mocnější armády Iráku se dojde k závěru, že stupeň odolnosti odpovídal slabším hodnoceným. Rovněž byla smetena během krátké doby. Irácká protivzdušná obrana se rozpadla bleskurychle jako na počátku devadesátých let, platila stále za kvantitativní. Desetitisíce vojáků, sice se zastaralejší výzbrojí (než měl k dispozici oponent), ukázaly stupeň výcviku, bojovnost a odhodlání jako v podstatě například egyptští a syrští vojáci v šestidenní a jomkipurské válce (kde měly ovšem arabské armády navíc obrovskou převahu). Hezkou ilustrací této myšlenky je v opačném smyslu Wehrmacht a Waffenn SS během poslední fáze druhé světové války (a)nebo Vietnamci, kteří byli za války ve Vietnamu houževnatí, jako Američané silní.

Jak je možné, že přesně územně definovaná organizace Islámský stát není za dané situace vytlačena jako například Al-Káida s Talibanem (během devíti týdnů ztratily kontrolu nad souvislým územím; padl Kábul, kapituloval Kandahár a byl dobyt komplex Tora Bora), k němuž má z hodnocených přeneseně nejblíže? Proti uskupení přitom působímnohem širší pozemní a letecká koalice, když nebudeme brát v potaz vzájemnou rivalitu, než tomu bylo v Afghánistánu. Má stále dost bojovníků, možná více než afghánská organizace v září 2001 (odhady jsou rozličné, určitě jde o desítky tisíc).ISIS ukořistil na zabraných základnách zvláště v Sýrii (krom vrtulníků) funkční stíhací letouny MiG ze sovětské éry. Počet je neznámý, objevilo se video zkoušek těchto strojů. Nicméně je radikálové nenasazují, nebe ovládá úplně někdo jiný. Spoléhají na pozemní protivzdušné systémy, kterými se snaží způsobit ztráty široké koalici protivníků. Nejjednodušší nabídkou pro ně jsou přenosné protiletadlové komplety, jakými jsou například Strela. Do inventáře samozvaného státu se zapsaly i legendární ZSU-23-4 či SA-6 (Gainful). Nejmodernější zbraně získali islamisté v Iráku, kde se jim dostala do rukou výzbroj dodaná USA. Jedná se i o slušný počet amerických tanků M1A1 Abrams či Humvee a další obrněná vozidla. Snímky a videa ale naznačují, že si spíše porozuměli se staršími (dnes již legendárními) sovětskými T-55, T-62, 2S1 Gvozdika a pěchotními BMP. Této výzbroje se jim dostalo zvláště v Sýrii. K nejnasazovanějším zbraním dozajisté patří ty ruční, v arzenálu se nachází opravdu široká směsice ručních palných zbraní jak z Iráku, tak ze Sýrie a dodaných ze zahraničí. K oblíbeným smrtícím nástrojům se řadí rovněž minomety snad všech ráží, i různá tažená děla a v neposlední řadě mnohdy propracovaná výbušná zařízení.

Válečná oblast Blízkého východu, stav k červnu 2016