Ať si to člověk přizná nebo ne, už víc než rok visí tu ve vzduchu jakási němá obava, co kdyby se všechno zvrtlo tak, že na Prahu spadne nakonec atomová bomba. Po Washingtonu, Bonnu, Moskvě a kdoví ještě kterém velkoměstě. Opravdu hrozí apokalypsa? Mám zato, že ne více než kdy dříve.

Ocitne se Putin v koutě?
Nejednou čteme či slyšíme argumenty, že dotlačí-li Západ Putina neustálým vyzbrojováním Ukrajiny do kouta, nezbude mu nic jiného, než odtamtud vypálit poslední eso z rukávu, které vymaže z povrchu zemského všechny. On sám neváhá také leckdy něco takového naznačovat. Dobře ví, že v nepřátelském táboře to mnohé zneklidní a protože žijí v demokracii, budou se ozývat, mnozí velmi hlasitě. Tohle chceme? apelují pak chcimírové, co by rádi dali od Ukrajiny ruce pryč.

Putin stále sice vykřikuje o hrozbách ze strany NATO, které není možné pustit si za humna, ale dobře přitom musí vědět, že – na rozdíl od Ruska – je to pakt obranný, který nikdy žádné území nikomu nevzal. Anebo snad ano? Okupoval někdy nějaký jeho člen kus cizího státu? Toto NATO nedělá, ať si kdo chce co chce říká, a dobře to vědí i ti, co o tom nechtějí ani slyšet.

Bezvýchodná situace šelmy v koutě Rusku nehrozí a představa, že by NATO spolu s vítěznou Ukrajinou radostně táhlo dál na Moskvu, vládne asi jen v některých proruských hlavách, kde vládne koneckonců asi leccos nevídaného. Putina prostě osud do bezvýchodné pozice ve shořelých troskách Kremlu nepostaví, s pistolí v ruce tam účtovat sám se sebou nebude, jeho Moskvu nikdo dobýt nehodlá. Nikdy nebude v pozici Hitlera u svého zničeného bunkru, s nepřítelem na předměstí – a přesto se všichni obávají, když vyhrožuje: „Zabiji tebe a pak i sebe.“ Proč by to dělal?

Rusové také mají děti
Vezměme hypotetický příklad: nějaký šílenec rozhodne se někoho zabít – příbuzného, souseda, náhodného kolemjdoucího. Aby vzal nůž a bodl, tomu žádný fyzikální zákon nebrání, jen se bude zřejmě bránit oběť; pokud to ale bude zezadu, ve spánku či jiné nestřežené chvíli, zkrátka zákeřně, lze to udělat celkem snadno. Stačí sebrat odvahu.

S příbuznými, sousedy či náhodnými kolemjdoucími leckdy má konflikt leckdo. To se děje často a mor s cholerou přejí si zúčastnění povětšinou opravdu od srdce. Že přesto zřídkakdy skončí někdo s nožem v zádech či s kulkou mezi žebry není dáno ani tak nějakou láskou k bližnímu jako spíš jistotou, že – na rozdíl od Divokého západu – by to neprošlo a vrah ocitl by se určitě za mřížemi. Po zločinu by následoval nemalý trest, nepodaří-li se tedy pachateli zmizet beze stop.

A podobné je to i s jadernými zbraněmi. Vypustit je na nepřítele by šlo, jsou k tomu připraveny. Stejně jako s onou vraždou bližního je však jisté, že odezva by následovala záhy a co horšího, tady se vrah neukryje, stopy nezahladí, byla by to takříkajíc veřejná masová vražda v přímém přenosu. Co víc, žádný tribunál by nezasedal, obhájce by paragrafy neohýbal, pachatel by se nevykroutil: oko okamžitě bylo by za oko, zub za zub – atomovka za atomovku. To je ten paradox jaderných zbraní, díky kterému vládne mír, alespoň ten rámcový. A opět, není to dáno žádnou láskou k národu bližnímu, ale jen betonovou jistotou, že ten by neprodleně oplatil stejnou, fatální mincí. Udržují se tak na uzdě i takoví jako Putin.

Byl to tuším Nezval, kdo básnil, že v bezpečí se ocitne, až bude mrtvý. Člověku stále něco hrozí – rakovina, autonehoda, vražda, válka: předčasná smrt. Takových předčasných smrtí však, kdy s obětí dobrovolně odchází i vrah, moc nebývá. A když už, tak se to týká jednotlivců: rozšířenou sebevraždu páchají vyšinutí jedinci, nikoli národy, jakkoli agresivní. I diktátoři, pro něž je lidský život jen drobnou mincí, mají své rodiny. Ruský car se svými blízkými jistě zemřít nehodlá, na to má jiné lidi. Je bohatý – drobných má plné kapsy, může je rozhazovat ještě dlouho.

Smutné, ale ohledně jaderných zbraní pro Západ vlastně uklidňující…

Sting – Russians

Po bezmála dvou desetiletích publikování na Neviditelném psu mi v nakladatelství NAVA vyšel výběr dvanácti povídek různých žánrů, sdružených do útlé knížky (76 stran, 121,- Kč).

Jsem toho nemoderního názoru, že povídka by vždy měla mít pointu. Dobré pointy se ale - jak známo - u stolu vysedět nedají (múza musí přiletět sama a nedělá to často), a tak jsem materiál pro tuto knihu sbíral velice dlouho, mnohdy ze snů.

Většinu povídek tvoří horory, ne nadarmo si nakladatel knihu zkráceně nazval Sen mrtvého. Snově rozmazaná skutečnost zamotá občas čtenáři hlavu, jinde se zas zasměje. Vcelku se hlavně dobře pobaví a snad v něm zůstane i cosi trvalejšího…

Knihu si můžete objednat na této adrese.