Oslavy stého výročí konce války a vzniku Československa poněkud opomíjely geopolitický kontext tehdejších událostí. Lze si ho však snadno oživit cestou na vlak na pražské hlavní nádraží, u sochy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Konkrétně tedy u repliky. Původní pomník, vztyčený v roce 1928, kdy se nádraží jmenovalo Wilsonovo, nechali zničit nacisté – v prosinci 1941, kdy Německo vyhlásilo Spojeným státům válku. Na soklu se vyjímá citát shrnující Wilsonovo politické krédo: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii.“

Dal by se pochopitelně snadno zkritizovat jako idealismus, který ostatně v době po první světové válce pohořel. Leč nebýt Wilsona, jeho programu sebeurčení národů i vstupu USA do první světové války, žádné Československo by asi nikdy nevzniklo. A vycouvání USA z evropské politiky dané tím, že Senát neratifikoval mírovou smlouvu a USA se nestaly členem Společnosti národů, od počátku nalomilo poválečné mezinárodně politické uspořádání.

Demokratické mocnosti zůstaly posléze v Evropě jen dvě, Francie a Velká Británie, nicméně v třicátých letech daly přednost taktice ústupků bestii. Po druhé světové válce se pak demokracie v Evropě udržela jen díky americkému válečnému angažmá. Tedy, udržela se alespoň v západní části kontinentu, poněvadž konflikt s nacismem vtáhl do hry ještě jednoho, komunistického spojence.

Československo nakonec skončilo v sovětské sféře vlivu, byť jsme si za to zčásti mohli sami. Těžko si však představit sametovou revoluci bez amerického vítězství ve studené válce se Sovětským svazem.

Po roce 1989 si Češi až příliš zvykli na „geopolitický klid“. Devadesátá léta se ale nevrátí, časy, kdy jsme mohli v teple obýváku sledovat na CNN válku v Zálivu v přímém přenosu, v níž triumfovala vyspělá americká technologie, jsou nenávratně pryč. Záhy po ní se totiž sami Američané trpce přesvědčili o platnosti tvrzení, přisuzovanému Napoleonovu ministru zahraničí Talleyrandovi, že na bodácích se nedá sedět. Ani v Iráku nebo v Afghánistánu.

Sotva si však představit rozkvět demokracie v globálním měřítku, pokud by na světě nezůstala žádná demokratická mocnost. Nyní fakticky existují přinejlepším dvě, leč obě projevují jisté hluboké vady. USA především v tom smyslu, že jim je za Trumpova prezidentství role ochránce demokratických hodnot v podstatě ukradená. Po evropských spojencích pak americký prezident v zásadě správně žádá, aby si za NATO připlatili, poněvadž do společné kasy dávají poměrně málo a Američané musejí též zbrojně vyvažovat Čínu. Připlatí si ale evropské demokracie, které zpravidla trápí bobtnající vnitřní dluh a rostoucí náklady na sociální systém?

Sama Evropská unie se pak dá za mocnost považovat jen s přivřením obou očí, neboť stojí na hodně hliněných nohou. Nezbývá tedy, než se nějak snažit o jejich posílení – u nás zatím spíše v zápase o veřejné mínění, jehož představy o evropské integraci a vůbec o světové politice jsou často, diplomaticky řečeno, dosti zmatené.