Jak nákaza Covid-19 testuje evropskou solidaritu

Alarmisté to mají prosté. Straší-li apokalypsou, a ona nepřijde, řeknou, že jejich výstrahy ji odvrátily. A když přijde, nikomu už se zodpovídat nemusejí. Je to samozřejmě nadsázka, ale jeden se občas nemůže zbavit dojmu, že na tom něco je. Třeba ve víru epidemie Covid-19.

Na tom, že se zvažují i černé scénáře, není nic divného (divný by byl spíš opak). Leč epidemie má i své společenské, politické, ba i mezistátní důsledky. Nejde jen o to, že se sportovní akce konají bez diváků, lidé nahrazují podání rukou bezkontaktními gesty, křečkují a vedle potravin vykupují i ochranné roušky. Vychází najevo, že tak se chovají i státy, a to i v jádru tak solidárního a hodnotového společenství, jakým je EU.

Příklad. Krizový štáb německé vlády ve středu zakázal vývoz ochranných roušek, oděvů, rukavic a dalšího medicínského tovaru. Spolková vláda se ve zdůvodnění odvolává i na to, že týž krok učinila o den dříve Francie. Vláda v Paříži vyhradila „veškeré zásoby ochranných roušek i jejich výrobní kapacity pro francouzský zdravotnický personál a infikované občany a občanky Francie“. Tak zdůvodnila zákaz jejich vývozu – a Berlín reagoval stejně.

List Die Welt píše, že tím se z epidemie Covid-19 stává zátěžový test evropské solidarity. Že na ochraně před koronavirem evropská solidarita končí. Zní z toho alarmismus a pro obavu jsou jistě důvody. Ale nemusíme v tom vidět hrozící apokalypsu pro EU. Možná je to spíše podnět k zamyšlení nad tím, jakou roli hrají v EU pravidla a hodnoty.

Evropské hodnoty se staly zaklínadlem, ač nejsou právně definované. Když Německo v létě 2015 bez konzultací otevřelo hranice, hájilo se evropskými hodnotami. Když je třeba klacek na Polsko či Maďarsko, řekne se, že porušují evropské hodnoty. Teď vidíme, že jde-li fakt do tuhého, evropské hodnoty klidně poruší i Francie a Německo. Ano, můžeme se navzájem strašit důsledky. Anebo zvážit, zda není lepší sázet na pevná a kontrolovatelná pravidla.

LN, 6.3.2020