V pohledu na Bělorusko se držme Havlovy skepse

Jednadvacátý srpen svádí k úvahám či paralelám. Jenže paralely mezi postupy Moskvy v letech 1968 a 2020 jsou velmi omezené. Lepší je podívat se na to, v čem se současnost liší, v čem spočívají dnešní rizika či hrozby.

Když prezident Lukašenko řekl, že vyšle k západní hranici Běloruska vojáky v pohotovosti, působil přepjatě. Tam přece nehrozí vůbec nic. Nemalou část té hranice tvoří Bělověžský prales, kde se bojovalo v létě 1944 při vytlačování německých okupantů. Ale dnes? Našinci to hledání zahraniční hrozby připomene srpen 1968. Když sem vtrhli okupanti sovětští, využili i to, že Američané v Davli natáčeli film Most u Remagenu a jako historické rekvizity použili tanky z roku 1945. Tady vidíte americké zbraně, zaznělo z Moskvy.

Dnes je to na pohled obráceně. Moskva říká, že vojenskou pomoc Bělorusku poskytnout nehodlá, ba přiznává, že tamní volby byly „cinknuté“. Ale hned dodá, že vměšování do vnitřních věcí Běloruska je nepřijatelné. Tak to Putin řekl Merkelové. Kdyby žil Machiavelli, musel by Putina ocenit. Pro něj by Putinův postup neměl chybu: kritizuje Lukašenkův režim, staví se proti zásahu ruské armády, ale tím více varuje před zasahováním Západu. Ví, že strategicky Bělorusko kontroluje, přitom i pro hodně Bělorusů samotných je ruská alternativa přijatelnější než dosavadní zkušenost s Lukašenkem.

Nám to může připomenout návštěvu Michaila Gorbačova v Praze v dubnu 1987. Přijel do poměrů zahnívajícího Husákova režimu, který se opíral o jeho předchůdce Brežněva. Užil si spontánních ovací občanů, kteří v něm viděli alternativu i naději. A pak odjel. Tu atmosféru zachytil Václav Havel ve fejetonu Setkání s Gorbačovem. Na adresu těch, kdo ho nadšeně vítali, napsal: „Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!“ Nahlížejme i šance Běloruska s havlovskou skepsí. Podobně jako u nás v roce 1987 vystřídal Husáka Jakeš, může být snadno vystřídán i Lukašenko. Aniž by se něco zásadního změnilo.

LN, 21.8.2020