Zaujal mě nedávno článek novináře Petra Fischera o europískovištích (LN, 26.11.). Autor vítězně argumentuje, že ne EU, ale samo Česko zavedlo europískoviště tím, že evropské předpisy přijalo za své a napadá prezidenta Klause za to, že to neví. On sám měl být prý tím, který bude držet hladovku místo starostů, kterým nezbývá nic jiného, než se těmto předpisům podřídit, nechtějí-li zrušit všechna pískoviště ve svém rajónu.

Něco na tom bude. Vždyť chceme EU a volili jsme EU. Abychom byli sjednocení, nutně potřebujeme i jednotné pískoviště ve školkách nebo ve veřejných prostorách. Jak by to vypadalo, kdyby dítě z Francie zavítalo do jiné země EU (Česka) a nemohlo používat aseptický písek od akreditovaného eurododavatele a skluzavku podle evropských norem. Znáte to, rodiče nepoznají, která je bezpečná a která má ostré hrany.

Myslím si ale osobně, že europískoviště předběhly dobu. To mě napadlo, když jsem přejížděl hranice několika zemí v naší sjednocené unii. Nevěděl jsem, zda mám jet přes obec padesátkou nebo šedesátkou, zda vpravo nebo vlevo, jak vysoká bude pokuta, když pojedu na nesprávné straně, zda budu platit pokuty v eurech nebo v korunách, ani kdo má přednost na okruhu. Zaparkoval jsem a hle, papírek za stěračem. Ne reklama, ale pokuta. Asi to bylo placené parkoviště, maďarsky se v tom našinec nevyzná a nápis nepřečte. Neméně zmatený jsem ze svícení ve dne, někde platí někde ne.

Zaparkoval jsem takto zmaten v Německu blízko parčíku a šel se nadýchat s dítětem čerstvého vzduchu. Pro jistotu jsem raději nechal světla svítit, kdo ví, co tu zrovna platí. A co to spatřím: pískoviště. Jako balzám na mě zapůsobila důvěrně známá prolézačka, oplocení s nezávadnou barvou podle směrnic a hlavně ten písek…kvalitně propařený bílý písek, to mohl být pouze od opravdu kvalitního dodavatele. To by nějaká usmrkaná firma z Horní Dolní nedokázala. Tady nemusí mít člověk strach, že by obranyschopnost organismu dítěte byla nějak ohrožena nebo že by se imunitní systém musel seznamovat s nějakou novou baktérií. Teď mi to teprve došlo, jak je to sjednocení blahodárné a že práce desetitisíců úředníků v Bruselu není zbytečná.

Končím s eroskepticismem, místo dýchání vzduchu v Hamburku sháním nálepku na auto – modrou s bílými hvězdami.