Od příměří na východní Ukrajině uplynul týden a něco málo se vyjasnilo. Aspoň mně, a tak se s vámi, milí čtenáři, o své úvahy podělím. Dvě vzbouřenecké „republiky“, donbaská a luhanská, zjevně mají být „federalizovány“, což v tomto pojetí znamená nějakým způsobem odděleny od Ukrajiny. Nasvědčuje tomu jak sama dohoda z Minsku, vyznačující dvě linie příměří, tak způsob, jakým vzbouřenci pojednávají ukrajinské vojáky v oblasti Debalceve.

Otázka je, co se má s těmi dvěma regiony, o které, jak to vypadá, Ukrajina přichází, vlastně stát. Možností je mnoho, ale reálné se mi jeví jen dvě: buď je chce Ruská federace přičlenit, anebo se z nich má stát jakési „samostatné území“, něco na způsob Náhorního Karabachu či Podněstří. V prvním případě by tu byl neurčitý historický precedens v podobě Novoruska carevny Kateřiny II., ve druhém další „zamrzlý konflikt“, podobný oběma zmíněným.

Vzhledem k tomu, že anexi Krymu zřejmě už nikdo směrodatný nepokládá za nestoudnou agresi a přisvojení si kusu cizího státu, jehož územní celistvost zaručovala mezinárodní dohoda, nedokážu pokládat za nemožné, že by přičlenění luhanské a donbaské oblasti mezinárodní společenství také bez většího odporu uneslo.

Zamrzlé konflikty na postsovětském území rovněž nejsou nové, ale myslela jsem si a pořád ještě myslím, že území, jichž se týkají, byla jakési časované pumy určené k další eskalaci konfliktu v nějaké příhodné době. Potvrzují to Jižní Osetie a Abcházie, které dlouhé roky existovaly v jakémsi neurčitém stavu – podle mezinárodního práva byly součástmi Gruzie, ale gruzínská legislativa v nich neplatila a Gruzie fakticky neovlivňovala, co se tam dělo, až se staly záminkou k rusko-gruzínské válce. A v mezičase sloužila Jižní Osetie, podobně ostatně jako Podněstří, jako velký černý trh, nelegální „svobodná“ obchodní zóna.

Podněstří bylo podobně jako Donbas velká průmyslová oblast: když se dnes podíváme na to, co z podněsterského průmyslu zbylo, je to žalostný pohled. Mezinárodně neuznávaná Podněsterská republika má samozřejmě ztížené možnosti uplatnit se v mezinárodním obchodě, ovšem pravda také je, že její vládci usilovali obohatit zemi (a vlastní kapsu) spíše jiným než v civilizovaném světě obvyklým způsobem.

Obávám se ale, že mne mé úvahy vedou k chmurnému pomyšlení: mezinárodní společenství je patrně proti bezostyšné holé síle bezbranné, nemá nástroje, jak se jí postavit, nechce-li vést rozsáhlou válku. Nadávat Západu za jeho (zjevné) chyby a ukrajinským zkorumpovaným vládcům za to, že zemi přivedli do strašného stavu, jak činí stoupenci ruské agrese, se mi rovněž nejeví jako způsob, kterým by bylo záhodno k nové mezinárodní situaci přistupovat.

LN, 20.2.2015