Od války hrubých gest a sankcí k cestě dohody

Bude válka? Kdy začne? Tak média vnímají napětí mezi Západem a Ruskem kvůli Ukrajině. Jako by šlo jen o čas. Obě strany trvají na svém. Moskva na tom, že chce záruky proti dalšímu rozšiřování NATO. Západ na tom, že Ukrajina je suverénní stát, který si spojence vybírá sám. A že kdyby ustoupil, byl by to ústupek ve stylu mnichovského diktátu ze září 1938.

S těmito pozicemi lze žít. Rusko může dále zasahovat jako v roce 2008 (Jižní Osetie v Gruzii) či 2014 (Krym). Západ může dále šroubovat své sankce. Ale nelze tak dojít k nějakému statu quo, který by fungoval alespoň jako za studené války. Je to zvláštní. Čím víc se mluví o nové studené válce, tím víc se zapomíná na lekce z té původní. Třeba na to, že američtí prezidenti včetně Eisenhowera, Kennedyho či Reagana dokázali vnímat bezpečnostní zájmy Moskvy.

Když se z mocenského vlivu Moskvy (čerstvého vítěze druhé světové války!) dostaly Finsko a Rakousko, tak jen za cenu vnucené neutrality, ale zrada se Západu nevyčítala. Když vypukla karibská krize, byla vyřešena tím, že Moskva stáhla své rakety z Kuby a USA své z Turecka. Vyčítal někdo Kennedymu, že Turecko jako člen NATO má na raketovou ochranu právo? Ne. Oproti tomu dnešní ideologové Západu působí jestřábštěji než historičtí jestřábové západních dějin. Ruský pohled na ohrožení – srovnáte-li mapy, uvidíte, jak se areál NATO za třicet let přiblížil k srdci Ruska – si nejen nepřipouštějí, ale sami by takovou empatii pokládali za zradu západních hodnot.

Tak to běží už 15 let, od Putinova projevu na konferenci v Mnichově, ve kterém to vše v únoru 2007 nastínil. Přes aroganci i agresivitu Moskvy platí, že samo území NATO (Polsko, Pobaltí) je pro ni vojensky tabu. Německého komentátora Jacquese Schustera to vede k myšlence: nedala by se s Moskvou dojednat neutralita Ukrajiny tak, aby to nevyznělo ani jako zrada Ukrajiny, ani jako zrada Západu? Kdo se nad tím ošklíbá, ať navrhne účinnější a průchodnější řešení.

LN, 21.12.2021