S leckterými mrtvými symboly je lepší nehýbat

Napadlo by vás před deseti lety, jaké emoce budou vyvolávat mrtvoly? Hrubě znějícími „mrtvolami“ myslíme více či méně dávné nebožtíky a jejich pomníky. Teď cloumají společnostmi s různou zkušeností. S americkou, kde jde o velikány občanské války a Jihu, s postkomunistickými, kde jde o roli sovětských osvoboditelů či „osvoboditelů“ (nehodící se škrtněte), v Praze o Koněvův pomník, ale i se západoevropskými. Španělsko ve čtvrtek přikročilo k aktu již posvěcenému vládou i Nejvyšším soudem: k exhumaci ostatků generála Franka z památníku občanské války v Údolí padlých.

Tady nejde jen o odborné zhodnocení role, kterou diktátor Franco sehrál. Podobně jako v Polsku, kde loni navrhli zákon o degradaci generálů, kteří zradili za komunismu – buď za druhé světové války bojovali víc za zájmy Stalina a Moskvy než za zájmy Polska nebo se podíleli na válečném stavu generála Jaruzelského, vyhlášeném v prosinci 1981. Na tom všem něco je. Jsou to stále živá témata pro historiky, politology i debatu v dotyčných zemích. Ale hýbe-li se s již mrtvými symboly, ukazuje to něco obecnějšího.

Španělsko dalo světu výraz „tlustá čára“. Po Frankově smrti s ním přišel král Juan Carlos, aby národu sdělil, že na obou stranách občanské války se tolik lidí zapletlo s něčím neblahým, že bude lépe to neřešit. „Tlustá čára“ za minulostí symbolizovala rozvoj demokracie ve Španělsku, vstup země do NATO a EU i střídání levice a pravice u moci. Ale když se teď s mrtvolou generála Franka hýbe, nenaznačuje se tím, že s „tlustou čárou“ bylo něco špatně? Nebo když chce Polsko degradovat mrtvé komunistické generály, neznamená to snad, že se zříká legitimity předání moci demokratům v létě 1989?

S tak citlivými tématy raději nehýbat. Diktátory posuzujme i podle toho, v jakém stavu zemi zanechají. Těžko házet do jednoho pytle Saddáma či Kaddáfího ve světle rozloženého Iráku či Libye – a Franka, Pinocheta či Jaruzelského ve světle prosperujícího Španělska, Chile či Polska.

LN, 25.10.2019