Hlavně, že se o nich píše...

Že si Musk a Boucherová potrpí na výstřednosti, je o nich známo už dávno. Potvrdili to i tím, že svému synovi dali „jméno“ X Æ A-12, což připomíná daleko spíš značku nějakého výrobku či elektronické součástky než lidského tvora. A protože médiím museli nějak vysvětlit, jaký je význam téhle šifry, poskytli jim jakési „vysvětlení“, které není než neuvěřitelným blábolem a raději se ani nebudu pokoušet ho tady překládat – moudřejší byste z toho stejně nebyli, nemá to hlavu ani patu. Je to však logické pokračování toho, co už předem avizovali o pohlaví svého potomka: nechají prý na něm samotném, jaké pohlaví se zvolí. Toho ubohého tvorečka tedy oloupili nejen o jeho přirozenou sexuální identitu, ale teď ještě navíc také o identitu lidskou, když ho pojmenovali jako nějakou věc.

Jakpak mu asi budou říkat, jak na něj budou volat? Umíte si to představit? A jak on sám bude vnímat své „jméno“, až o něm začne přemýšlet? A co spolužáci, učitelé, nebudou se na něj dívat jako na tvora z jiné planety? Nestane se kvůli tomu předmětem posměchu a šikany? Nebude mít s touhle nálepkou peklo na zemi? Takové otázky si rodiče patrně vůbec nekladli. Ve své bohorovnosti celebrit se zřejmě domnívají, že dítě je jejich majetkem a se svým majetkem mohou přece nakládat, jak se jim zlíbí.

Pravda je, že rodné jméno si člověk nevybírá, to mu vždy vybírají rodiče. Příjmení zděděné po rodičích si v dospělosti může případně změnit, ale jméno zapsané v rodném listu mu zůstává až do smrti. Ve většině států je proto volba jména regulována, aby byla vyloučena jména vulgární, urážlivá, matoucí nebo jinak nevhodná. Ve Švédsku se např. v r. 1996 pokusili rodiče dát svému synovi jméno Brfxxccxxmnpcccclllmmnprxvclmnckssqlbb11116, což matrikář pochopitelně odmítl. V Texasu naproti tomu žádné omezení neexistuje, takže i takové jméno by tam bylo možné.

Legendární irský rocker sir Bob Geldof dal své dceři jméno z oboru ovocnářství. Do matriky byla zapsána jako Peaches Honeyblossom (Medový květ broskvoně). Na soukromé škole, kterou navštěvovala, byla kvůli tomu terčem neustálých posměšků, které úměrně s tím, jak spolužáci přicházeli do puberty, dostávaly stále více dvojsmyslný podtext. „Někdy mám chuť kvůli jménu rodiče zabít,“ přiznala tehdy otevřeně.

Obávám se, že stejnou chuť dostane jednou i mladý Musk. Dítě totiž není majetkem svých rodičů, který si musí nechat líbit, cokoli je napadne. Je to svébytný jedinec, zpočátku sice na rodičích ve všem závislý, ale jednou vezme svůj život do vlastních rukou a všechna příkoří, která kvůli nim musel v dětství vytrpět, jim spočítá.

Někdo může se Shakespearem namítnout: „Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“ Ano, růži je jedno, jak ji kdo nazývá, lidem to však jedno nebývá. To je ten rozdíl mezi věcí a člověkem, který miliardář a jeho zpěvačka zřejmě nechápou. Anebo možná chápou, ale kašlou na něj. Hlavní přece je, že se o nich mluví a píše.