Zdál se mi v noci strašný sen... Byla jsem v jakési zemi, nejspíš někde na Kavkaze, kam jsem se skupinou dalších lidí přijela pozorovat volby. A protože ti ostatní tam byli poprvé, a já měla pocit, že se v místních poměrech vyznám, starala jsem se spíš o ně než o svoje zavazadla. A tak když byli ostatní patřičně zapsáni a věděli co dál, zjistila jsem s hrůzou, že postrádám svůj kufr a čtečku, které jsem v chvatu položila někam do kouta. Ten kufr vypadal jinak než všechny, jaké jsem kdy měla: ze všeho nejvíc vypadal jako hodně zvětšená tabatěrka, kterou jsem si koupila, abych nemusela koukat na hnusné obrázky na cigaretách, byl černý a lesklý. Chodila jsem tedy po všech místnostech – bylo to v jakémsi domě, ze kterého jsem nevystrčila nos. Ale kufr ani čtečka nikde... Poptávala jsem se, ale marně. Představa, že sice mám pas a peníze (v kapse), ale jinak vůbec nic, byla velmi nepříjemná. Pak jsem se probudila a dojem ze snu byl tak silný, že jsem začala hrabat pod polštářem a hledat aspoň tu čtečku.

Po pár minutách jsem se vzpamatovala a začala přemýšlet, proč se mi taková bláznivá věc zdála. Bylo to snadné: nejspíš proto, že jsem večer před spaním marně hloubala, co si vlastně myslím o odsouzení dvou českých občanů v Turecku. Může něco udělat česká diplomacie?

Vařila jsem si kávu a přitom jsem pokukovala, jestli ten neznámý kufr ze snu někde nestojí. Nestál. Česká diplomacie podlé mého soudu nemůže udělat nic. Pořád jsem v mysli obcházela to, co se mi nechtělo si připustit – že se Markéta Všelichová a Miroslav Farkas chovali strašně nezodpovědně. Jenže jak má člověk připustit, že si někdo své neštěstí spískal sám? To pak skoro jako by říkal – dobře mu tak... Přitom je mi těch dvou samozřejmě líto, víc než šest let ve vězení není žádná legrace, a to si ještě těžko dovedu představit, jak vypadá vězení v Turecku.

Rozhodla jsem se, že se budu řídit zlatým pravidlem Stáni Karáskové: když je průšvih, je potřeba najít viníka, pak už jde všechno samo. Viníkem je samozřejmě turecký stát, ti dva mu jen pomohli svou příšernou naivitou. Turecký stát chce předvést vlastní sílu – u nás platí naše pravidla, a vy se jimi budete řídit, nebo...! Nebo si turecký soudce opravdu myslel, že ti dva jsou tajní teroristé, kteří se chtějí připojit k nenáviděným Kurdům? Myslet si to nejspíš mohl, oba Češi za sebou nechali v elektronickém prostoru mnoho stop, které by to mohly naznačovat.

Problém je, že my se na kurdské milice díváme jinak než turecké úřady. Že by se našemu ministrovi zahraničí mohlo podařit přesvědčit svého tureckého kolegu, že je náš pohled správnější, nelze předpokládat. S uznáním genocidy Arménů v roce 1915 se to zatím taky ještě nikomu nepodařilo, spíš takový akt vždycky zhoršil vztahy s Tureckem. A vzít si jako rukojmí někoho, na kom turecké vládě záleží, a pak ho chtít vyměnit, není přípustné. Ale čtečku jsem našla, zapadla za postel.

LN, 4.8.2017