Ve všeobecném zděšení nad činem pomateného norského střelce zaznívají všelijaké kakofonické tóny. Někteří ho s radostí označují za „křesťanského teroristu“ v naději, že tím vytvoří protiváhu k pojmu „islámský terorista“, a antisemité zase vyzdvihují jeho sympatie k Izraeli a Židům, aby si potvrdili své přesvědčení, že Židé jsou konec konců původci všeho zla.

Je nechutné přihřívat si vlastní polívčičku na tak velké tragédii. Namísto pohotového sáhnutí po odpovědi, kterou už máme předem připravenou, je daleko zajímavější trochu přemýšlet, co všechno se z případu můžeme dozvědět.

Z dostupných informací je zřejmé, že pachatel útoku je bílý nacionalista s rasistickými a fašizujícími tendencemi. Vyjadřuje své sympatie k různým evropským neonacistickým a ultrapravicovým stranám. To vyvolává nad jeho údajnými sympatiemi k Izraeli a Židům velký otazník. Dovolávat se pro své plány etnických čistek národa, který byl v Evropě po staletí předmětem diskriminace jako „cizí element“, je dost nevěrohodné. Logiku to má jedině v případě, že Breivikovi mají Židé a Izrael posloužit pouze jako nástroj – v jeho boji proti muslimům a levicovému propalestinskému establishmentu. Důležité tedy není, ke komu má sympatie, nýbrž koho nenávidí.

Tato logika je mezi extremisty běžná a vede často k bizarním spojením. Mnozí si ještě pamatují, jak čeští nacisté hodlali pochodovat na výročí „křišťálové noci“ pražskou židovskou čtvrtí, prý aby „demonstrovali za práva Palestinců“. Ve skutečnosti jim na právech tohoto etnika vůbec nezáleží, a kdyby nějakého Palestince potkali, pravděpodobně by ho zmlátili. Politická kauza spojená s blízkovýchodním konfliktem se jim ale dobře hodila jako klacek na Židy a prostředek revolty proti zavedené společnosti. Ze stejných důvodů se také chtěli hlásit jako dobrovolníci do Ahmadínežádovy armády. Spíše než vyjádřit zájem o šíitský islám se chtěli zaštítit autoritou tohoto mistra v útocích na Izrael a v popírání holocaustu.

Ani Breivikovi nelze věřit, že mu skutečně jde o Židy a jejich blaho. To by musel nějak reflektovat, co si Židé sami o řešení konfliktu myslí, a musel by se vyrovnat s faktem, že sama izraelská společnost zdaleka není jednotná. Místo toho je sionismus v jeho očích karikaturou, která více než co jiného prozrazuje jeho vlastní myšlenkový svět. Paradoxně spojení Izraele s etnickými čistkami a nacionalismem ho řadí do stejné kategorie jako největší kritiky židovského státu, tedy ty, proti nimž bojuje.

Snaha využít Židů k prosazování vlastních názorů není ničím novým. Už Martin Luther se dovolával Židů na počátku své dráhy reformátora, když se mu hodili pro kritiku katolické církve. Jakmile však zjistil, že jeho názory nepřijímají, stal se z filosemity výrazným antisemitou. U Breivika je jen otázkou času, kdy by k tomu došlo. Jak trefně poznamenal jeden diskutující na webu Jerusalem Post: „S takovými přáteli nepotřebujeme už žádné nepřátele.“

A ještě jeden poznatek by neměl zapadnout. Populisté si vždy vybírají témata, která ve společnosti rezonují a jež vládní garnitury nejsou schopny uspokojivě řešit. Jejich argumenty tedy mohou nepřímo posloužit jako zrcadlo stavu společnosti. Vedle poněkud obehrané kritiky multikulturalismu, o němž se už i západoevropské elity vyjadřují kriticky, stojí za pozornost proklamovaná podpora Izraele, která se dá vysvětlit jako revolta proti převládajícímu mínění elit ve společnosti. Svědčí to o tom, že situace v západní Evropě je v tomto ohledu hodně jiná než u nás. Příklon norských, ale i holandských a dalších západoevropských populistů k Izraeli je třeba číst jako reakci na radikálně propalestinský diskurs, který má někdy až antisemitské rysy. Vždyť i na ostrově Utoya byly vidět velké transparenty vyzývající k bojkotu Izraele. Mladí socialisté zde – další paradox – klidně sáhli po ideové výbavě nacistů. Čin jednoho šílence by neměl zabránit diskusi, zda by méně jednostranný přístup k blízkovýchodnímu konfliktu v těchto zemích nebyl nejúčinnějším způsobem, jak vzít vítr z plachet extremistům, kteří se chtějí na tomto problému přiživit.