Je roztomilým zvykem našich europopletů intepretovat politiku zakladatelských států EU v čele s Francií a Německem jako politiku veskrze či alespoň převážně idealistickou. Někteří zkrátka nemají to srdce přijmout ten fakt, že Francie i Německo používají EU jako nástroj mocenský, jako náhradu za velmocenský status, který tyto státy za různých okolností ztratily již před mnoha desetiletími. Podívejme se na aktuální a velmi čerstvý příklad líbánek Sarkozyho s Kaddáfím.

Nejdřív to vypadalo jako vpravdě idealistický boj – EU se zastala bulharských sestřiček a palestinského lékaře, kteří byli 8 let vězněni v hrozných podmínkách na základě přiznání vynucených mučením. EU se postavila za Bulharsko a výsledek se dostavil, záchrana nevinných se stala skutečností. V Bulharsku si jistě teď nemohou členství v EU vynachválit.

Daleko zajímavější jsou ovšem informace, které se do médií dostaly až později. Francie bude stavět v Libyi jaderný reaktor, na spadnutí je ale i celá řada jiných významných obchodních záležitostí. Do Libye mají být také vyplaceny z fondů EU značné částky rodinám dětí infikovaných HIV. Ponechme stranou, že na vině zničených životů stovek dětí je špína a ubohost libyjského „zdravotnictví“.

Otázkou je, kolik peněz se na cestě k oněm rodinám ztratí a kdo je takříkajíc „stopí“ do vlastní kapsy. Na to, že většina peněz se ztratí někde jinde, si klidně vsadím. Každopádně realitu se nikdy nedozvíme – asi nikdo z nás nepředpokládá, že by si nějaká chudá libyjská rodina troufla oponovat Kaddáfího diktatuře. Další věcí je, že peníze jsou vypláceny z jakýchsi speciálních fondů EU, kde jsou zašity stovky milionů eur, které jsou k dispozici na pokyn několika málo osob.

Kdo se na cokoli vyptával nás nebo Litevců nebo Poláků nebo kohokoli jiného? Nikdo. Manipulují s obrovskými částkami, k nimž přišly z našich příspěvků. Slibují odpuštění dluhů, které má Libye vůči nám a nikoli vůči EU. Zato obchodní kontrakty shrábne několik velkých států. Nemluvě o všech možných morálních otázkách, které se v tomto případě vynořují (věnoval jsem se jim ve svém předchozím článku Nebezpečí v usmiřování Káddáfího). A nemluvě také o tom, co se zřejmě nikdy nedozvíme – jako kolik různých zločinců bylo propuštěno na základě tajných doložek mezi tajnými službami atp.

Země jako Francie (ta je v tom expert – viz můj článek Na Francouze se můžeme spolehnout) prostě používají EU jako nástroj své národní politiky. V případech, kdy se to hodí, ovšem apelují na idealistické hodnoty – když chtějí, abychom si jimi nechali určovat daně nebo odkývali kdejakou šikanózní instrukci.

Jen pokud tohle pochopíme, můžeme (a dnes už konečně a naštěstí máme) realistickou zahraniční politiku. Pokud si Paroubek nebo třeba Fico myslí, že zájmy jejich zemí vyváží poplácání po ramenou od Sarkozyho, pak to vypovídá o jejich politické inteligenci. V Paříži se čte Henry Kissinger.

Chovejme se prostě jako Francie – tvrdě za svými zájmy. Nedopusťme obnovu tzv. koncertu velmocí, resp. se jej snažme v rámci svých možností maximálně korigovat ve svůj prospěch. Přestože se to nezdá, mezinárodní vztahy mají obrovskou setrvačnost a o dnešku se můžeme učit i z dějin 19. století. Postmoderní teoretické výlevy neplatí.

Od Poláků se v tomto můžeme učit. Jakkoli je jejich vnitropolitická situace tragická (mám především na mysli všechny ty klerofašisty ve vládě), jakkoli jsou jejich argumenty pronášené na mezinárodních fórech mnohdy archaické a směšné, dokáží se hlásit o slovo. Dělejme to také. Jak říkával můj děda – nebuď truhlik...

Prokop.blog.iDnes.cz