Summit Evropské unie dal moudré hlavy na hromadu a přišel s ústupkem Irsku a spolu s Irskem také ostatním malým státům. Z textu Lisabonské smlouvy bylo vyňato snížení počtu eurokomisařů tak, aby tento prestižní post zůstal zachován každé členské zemi. Daní za alibi pro opakování irského referenda se stalo přežití úřadů užitečnosti bruselského Špidly nebo naší domácí Džamily. Václav Klaus tento postup okamžitě napadl. Nemá proč!

Zpoždění ratifikačního procesu, kterého dosáhlo eurofobní křídlo v ODS a o které se velkou měrou ostatně zasloužil i on sám, znamená, že Česko je spolu s Irskem jedinou zemí, která bude projednávat již pozměněný text Lisabonské smlouvy. Pokud v Česku ratifikace proběhne už podle pozměněného textu, bude nezpochybnitelná.

Jak pan president jistě ví, Lisabonská smlouva je smlouvou mezistátní a její přijetí, a dokonce i způsob jejího přijetí, je svrchovaným právem každé země. Problém změny obsahu Lisabonské smlouvy se tedy týká každého z pětadvaceti států zvlášť a je jeho suverénním právem, jak se k tomu postaví. Netýká se Irska ani Česka. Ty mají pro svoje rozhodování již novou podobu. Je věcí zákonodárných sborů těch dvaceti pěti, kteří smlouvu již přijali do svého právního řádu, aby zhodnotili rozsah a důležitost této změny a podle vlastní úvahy se rozhodli, zda a jakým způsobem tuto změnu znovu projednají. Není na sebedůležitějším představiteli jiné země, aby se nad formálně právním postupem ve Finsku nebo ve Francii rozhořčoval. Do toho mu ale opravdu vůbec nic není.

Rozhodnutí evropských hlav ex post a v podstatě podle hesla o koze a vlku změnit text smlouvy v sobě obsahuje jiný háček. Pokud se některá ze zemí, třebas Německo, třebas Malta, rozhodnou zpochybnit jednou provedený proces své ratifikace, mohou pomocí obnoveného jednání o smlouvě svůj podpis stáhnout. Problémové Irsko tak může vystřídat jiná země nebo se k Irům dokonce ještě přidat. Čeští politici mohou jediné. Do smlouvy si vlepit opravu textu a až to vnitropolitická situace dovolí, začít o smlouvě jednat.

Já se nemohu ztotožnit s názorem Ivo Strejčka, že budování evropských struktur povede k tomu, že se postupně jednotlivé národní státy splaší jak Václav Klaus a výsledkem integračního pokusu bude dezintegrace a chaos. Evropské struktury nevznikají díky francouzské nostalgii po Napoleonovi, německé po Karlu Velikém nebo italské po slávě Věčného města. Motorem evropské integrace politické je evropská integrace ekonomická, zdroj současného blahobytu a dokonce i hlavní důvod, proč jednotlivé evropské národní socialismy doposud nezkrachovaly. Pokud se kterákoli z evropských zemí začne chovat jako utržený vagón, prvním trestem bude nevyhnutelná hospodářská recese. Evropské země se hospodářsky potřebují navzájem a udržení integračního bonusu je pro každou z nich zájmem životním. I pro ty největší, o nějakém Holandsku, Česku nebo Portugalsku nemluvě.

V severoamerické ekonomické integraci platí, že rozhodnutí USA přijme Kanada buď s brbláním, anebo bez brblání. Nepřijmout si jej dovolit nemůže. Evropa si může vybrat. Buď formálně přijme takový rozhodovací mechanismus, který bude schopen Evropu politicky a také ekonomicky řídit, nebo tento mechanismus neformálně přijme několik klíčových zemí, které budou svá rozhodnutí ostatním oznamovat. Aby bylo možno trávit čas nekonečnými konsensy, musí být čas levným zbožím. Pokud mi nevěříte, podívejte se, jakým způsobem EU řešila ochranu bankovního sektoru před finanční krizí. A nemusíme s tím souhlasit, můžeme protestovat, můžeme o tom pořádat konference.

Nebo také můžeme učinit Stát a Národ nadřazeným nad svobodami občana a můžeme mu umožnit ve jménu Jeho Svrchovanosti, aby uzavřel hranice a budoval autonomní systém, ekonomiku odkázanou na vlastní zdroje. Zakázat využití dobrodiní mezinárodního obchodu a omezit jej pouze na nevyhnutelné a nouzové případy. Nebude to komunismus československý, spíš polský nebo maďarský, protože to všechno bude nutno vynutit silnou rukou. Já pro tohle hlasovat nebudu!

Problémem politiky je, že vždycky se najde dost takových, kteří jsou schopni propagovat kulaté čtverce. Ať jde o zachování národní suverenity nebo třeba národního socialismu v podmínkách jednoho trhu a o platnosti přírodních zákonů jsou ochotni nechat hlasovat. Problémem politiky je, že oni většinou na propagovaném nesmyslu vydělají stejně jako výrobce mastičky, která na pleši vyvolá růst vlasů a na hrudi ňader. Proto je jich dostatek a o své následovníky nemusejí mít starost. Prodělají ti, kdo koupí. Třebas v dobré víře!