Březnové zasedání Evropské rady se bude věnovat dvěma klíčovým problémům. Jednak Lisabonské strategii, která by měla z Evropy učinit konkurenceschopnou a vzdělanou společnost schopnou čelit globalizačním rizikům, jednak společné energetické politice, jejíž potřeba poměrně plasticky vyvstala při zimním plynovém extempore mezi Ruskem a Ukrajinou.

Summit může být lakmusovým papírkem, který vyjeví, do jaké míry myslí politici svá ambiciózní prohlášení o konkurenceschopnosti a vzdělanostní společnosti vážně a zda najdou ochotu přemostit propast mezi rétorikou a reálnými rozpočtovými a politickými prioritami v oblasti trhu práce či výzkumu a vývoje na národní úrovni.

Summit může také naznačit, jakou cestou se dále bude Evropa ubírat. Po krachu ústavní smlouvy má totiž na programu jednání agendu, ve které je jasně patrný deficit politického rozhodnutí a silné vůle po jeho realizaci. Závěry evropského business summitu, který se minulý týden konal v Bruselu, potřebné kroky diagnostikují poměrně přesně. Je nezbytné provést reformy, které umožní růst a zpružní zamrzlé a regulacemi svázané pracovní trhy, napomohou odstranit protekcionismus na vnitřním trhu a přistoupí k řešení institucionální krize EU.

Velké výzvy v tomto ohledu přináší návrh společné energetické politiky. Fakta jsou totiž neúprosná. Nepodaří-li se nám zvýšit konkurenceschopnost evropského energetického průmyslu, bude v nadcházejících 20 až 30 letech kryto přibližně 70 % spotřeby energií v Evropské unii importem (ve srovnání s dnešním 50% podílem importované energie) a část dováženého množství energie bude pocházet z politicky nestabilních oblastí světa. Do hry se také dostávají otázky využití obnovitelných zdrojů energie, energetické šetrnosti, bezpečnosti dodávek či poznání, že energetická politika se musí spojovat se zahraniční a bezpečnostní politikou.

Jedním z klíčových kroků je jistě dotvoření skutečně funkčního vnitřního trhu. Tato fráze zaznívá na různých evropských fórech už několik let. Ačkoli je snadno prokazatelné, jaké možnosti skýtá liberalizovaný, skutečně funkční vnitřní trh se zbožím, službami a kapitálem, kromě hesel a akčních plánů nebylo učiněno v podstatě nic, aby byl reálně dotvořen. Energetická politika je však zajímavá i z jiného pohledu. Ukazuje, že Evropa je schopna zaujímat společné stanovisko ve chvíli, kdy existuje skutečný společný zájem. Rozkrývá též obecný princip, že prohlubování ekonomické integrace vždy nutně předchází integrace politická, tj. potřeba shody se na řešení ekonomických či bezpečnostních problémů, kterým dnes Evropa čelí.

Pro úspěch na globální úrovni nyní platí, že 1*25 není totéž jako 25*1 a že si s uzavřenými národními trhy v evropské energetice nevystačíme. Je však stejně jasné, že vnitřní trh potřebuje politické závazky, které z něj skutečnou společnou politiku učiní. Energetické politice se tak může podařit to, o se unie marně pokouší v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v případě úspěchu může posloužit jako pověstný „příklad dobré praxe“.

Je zajímavé sledovat, jak se na pořad jednání prostřednictvím dílčích politik dostávají opatření (např. požadavek solidarity mezi členskými státy), které měla přinést ústavní smlouva. Lze očekávat, že se tak bude dít častěji i v rámci dalších politik, což může posloužit jako doklad, že některé části ústavní smlouvy byly oprávněné a potřebné.

Lisabonská agenda, stejně jako energetická politika unie, pokud bude vzata skutečně vážně a nestane se další obětí kompromisů či „sociálně“ motivovaných výjimek ze strany členských států, může být katalyzátorem dalšího směřování Evropy. Je totiž oblastí, ve které potřebujeme více Evropy, nikoli méně. Ale Evropy jako efektivního integračního nástroje z hlediska jednotlivých politik, Evropy, která plní servisní roli pro své členy a jejíž jednota se odehrává na rovině praktické, exekutivní realizace politik a nikoli symbolů a institucí.

Potřebujeme výkonově orientovanou, praktické problémy řešící a neokázalou unii. Přejme si proto, aby se aktuální problematika, která ji k takové podobě může popostrčit, neproměnila v pouhá symbolická gesta.

autor je sociolog