Dříve, než začneme mluvit o evropských ozbrojených silách či dokonce o intervenčních evropských sborech, musíme bezodkladně vyřešit demokratický deficit.

Pro demokratické státy platí některé zásady, které mají zajistit dlouhodobě udržitelné demokratické poměry. A protože ozbrojené síly nejednou účinkovaly při politických i vojenských převratech, přijímají demokratické státy celou řadu opatření, která mají převratům zabránit.

Takto vypadají například ozbrojené síly bez civilní kontroly

Například ministr obrany, na rozdíl od některých jiných ministrů, nesmí zastupovat svůj stát při podpisu jakýchkoli dokumentů v zahraničí, pokud k tomu nemá jednorázové výslovné písemné zmocnění od předsedy vlády. Kontrolu ozbrojených sil provádějí parlamentní výbory, které mají reálnou a fungující pravomoc ovlivnit politická rozhodování. Parlament má reálnou pravomoc například zabránit vyslání vojáků do zahraničí. Akademické prostředí dovede polemizovat s koncepcemi politiků. Média mají žurnalisty, kteří se specializují na obranu atd. atd. O demokratické či civilní kontrole ozbrojených sil bylo napsáno opravdu mnoho odborných publikací.

Česká republika také musela splnit požadavky na demokratickou civilní kontrolu ozbrojených sil při vstupu do NATO.

S vědomím těchto skutečností se podívejme na záměry začít přenášet na Evropskou unii kompetence v oblasti obrany. Politikové odůvodňují svůj úmysl zřídit evropské ozbrojené síly migrační krizí, nevyzpytatelností ruského politického vedení, terorismem a jistě by dokázali vymyslet desítky dalších argumentů. Neobjevuje se však diskuse na téma civilní kontroly ozbrojených sil v EU, což právě dokazuje, že žádná civilně-politická kontrola v Evropské unii nefunguje. Zároveň to dokazuje, že politikové, kteří o prosazování prvků společné obrany hovoří, nemají ponětí o tom, co je v těchto souvislostech jejich povinností. Vysvětlením je snad jedině nezřízená touha po moci.

Porušení zásad demokratické kontroly ozbrojených sil, respektive vytvoření systému, který ozbrojenými silami disponuje či je řídí, a přitom nejsou zajištěny příslušné demokratické pojistky, může mít a vždy má fatální následky.

Zatím stále Lisabonská smlouva v článku 4 odst. 2 říká: „Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“

Chce-li nějaký politik začít diskusi o odebrání odpovědnosti za obranu členským státům, měl by začít u změny Lisabonské smlouvy.

Přesun dalších kompetencí na evropskou úroveň je sám o sobě problematický, ale svěřit tak kolosální moc do rukou politiků bez demokratické kontroly a bez účinné demokratické odpovědnosti, to je skutečně nebezpečné. Francouzský prezident Emmanuel Macron dokonce navrhuje zřízení intervenčních sil, které by jménem EU bojovaly v zahraničí.

Dokud nebude odstraněn demokratický deficit, který trvá již řadu desetiletí, není možné připustit, aby vznikla jakákoli ozbrojená složka EU. Dříve, než připustíme diskusi o jakékoli ozbrojené síle v Evropě, musí každý demokrat trvat na tom, aby byl napřed v plném rozsahu a do důsledku odstraněn demokratický deficit.