Jste druhým rokem v Evropském parlamentu. Slaví se tam nějak Vánoce?

Evropská lidová strana, politický klub, jehož jsem členem, má svoji oslavu.

Čeští poslanci nic nepořádají?

Richarda Falbra teď napadlo, že by se čeští poslanci všech politických frakcí mohli sejít a před Vánocemi uspořádal snídani. Bylo to poprvé.

Češi se sešli poprvé? Proč se neradí častěji?

Novináři někdy mluví o národní delegaci, ale žádná plnohodnotná národní delegace není ujednaná, spolupráce mezi českými poslanci v Evropském parlamentu bohužel neexistuje.

Poslanci z ostatních zemí se scházejí?

Parlament je organizován podle politických frakcí, ale například Poláci drží víc spolu a snaží se víc protlačit polskou věc dohromady.

U nás se často neví, ani jak Evropský parlament funguje. Každou chvíli se mě někdo ptá, jak nás vláda řídí, jak nás ministr úkoluje. Jenže my jsme odpovědní jen svým voličům a pánubohu. Jiný problém je, že vláda nechápe, že by nás měla plnohodnotně zásobovat informacemi o českých pozicích a snažit se nás získat pro to, abychom reprezentovali českou pozici.

Takže s ministrem nic nekoordinujete?

Cyril Svoboda se na mě nikdy neobrátil s požadavkem, abych něco prosadila, obhájila, Je to strašná škoda, dokonce mi to přijde hloupé, protože se věnuju zahraniční politice v oblastech, kde je česká zahraniční politika aktivní.

Jak se v parlamentu prosazují české národní zájmy?

Nijak, nejsou jasné.

Co by se mělo podle vás jako český národní zájem deklarovat?

Čechy jsou historicky miska, která leží uprostřed Evropy. V momentě, kdy se Svatoplukové pohádají, nebo se propadneme do sebestřednosti, přijde zleva nebo zprava nějaká síla. Proto je třeba být za každou cenu aktivní v nějakém společenství, ať to bylo OBSE, NATO nebo teď EU. To je českým národním zájmem. Jinak zanikneme. To je můj první postulát. Druhý je ten, že naše země má kulturní, ekonomický, geografický a lidský kapitál na to, aby byla jednou z vůdčích evropských zemí. Myslím to vážně. S naší centrální polohou ale můžeme fungovat jen v momentě, kdy v Evropě existuje nějaká míra shody. A za třetí: národním zájmem je naše jasná pozice v Unii. Jenže otázka, jaká má být Unie, není předmětem ani národní debaty, ani národní shody. V poslední době vláda razí heslo "obchod především" a nepřímo prosazuje jako náš národní zájem navázání ekonomických vazeb se zeměmi, jako je Čína a Írán. Vždycky tu byl tlak lobbistů, kteří nedokážou své výrobky uplatnit na konkurenceschopných trzích.

Ale až teď se s íránskými poslanci tajně schází premiér. Co si myslíte o tom, že to dělá ve chvíli, kdy Írán hrozí Izraeli zničením?

To je tragické, strašné, naprosto nepřípustné. I postoj EU se mění. Pořád bylo: Dejme čas Sýrii, uvidíme, co bude v Iráku, počkejme s Hamásem a Palestinci, dejme ještě čas Persii. Na úrovni Javiera Solany a komisařky Benity Ferrerové-Waldnerové se něco zlomilo. Radě ministrů EU došla trpělivost. A přestože Němci nebo Francouzi mají v Íránu hospodářské zájmy, je jasné, že v téhle době nikdo nedá těmto zájmům zelenou. Z tohoto pohledu je chování našich politiků politickým břídilstvím. Neumím to nazvat jinak.

Otázka ale zní: Máme se o obchody ucházet, nebo ne?

Ti lidé tam stejně žádný obchod neudělají. Navíc: jedna věc jsou tramvaje, druhá jaderné technologie, to je absolutně nepřípustné. V minulosti česká firma odstoupila od dodávek vzduchotechniky pro Búšehr a vzápětí ji zastoupil Siemens. Úkolem poslanců v EP je přesně tomuhle bránit. Přesně tohle nám členství v Unii nabízí. Poslanci v českém parlamentu tvrdili, že návštěvu svých íránských kolegů nemohou odmítnout. Vždycky se dá najít nějaký důvod.

Jak se na podobné návštěvy dívá Izrael?

Obecně řečeno Izrael víc než podezřívá všechny členské státy EU z toho, že dělají nezvratné a nezměrné chyby v bezpečnostní politice na Blízkém východě. A já jsem šokována tím, jak komplikované, složité a pomalu vzrůstající jsou vztahy mezi Unií a Izraelem. Nemám však pocit, že by Tel Aviv měl cokoli proti české straně.

Takže premiér má pravdu, že šlo jen o zdvořilostní návštěvu a nic se neděje?

To jsme si nerozuměli. Česká reprezentace porušuje politiku Unie, když se takto chová v momentě, kdy i tak pružné a flexibilní těleso začne mít vůči Íránu poměrně vyhraněnou politiku, kdy zkrachuje posudek mezinárodní organizace pro atomovou energii, kdy je jasné, že Írán směřuje k výrobě jaderné zbraně (je to otázka měsíců, nikoli let!) a dostává se do mezinárodní izolace.

Jaké to může mít pro nás následky?

Snad nejhorší, jaké mohou být: všichni si poklepají na čelo. Zmenšuje to vážnost našeho státu.

Zklamání ze Zelených

Proč Unii na rozdíl od USA trvá tak dlouho, než se dohodne na jasné politice vůči zemím, jako je Írán?

Společnou zahraniční politiku EU určuje mnohem víc subjektů, než je tomu v USA: rozhoduje o ní rada ministrů, a je to velmi zdlouhavý a nepružný proces. Musí se optimálně vyvážit 25 postojů, včetně historického postoje Británie, jasné politiky Německa vůči východní Evropě, prostoru Běloruska, Ruska, Ukrajiny, včetně francouzské blízkovýchodní politiky...

Co určuje vztah EU k Blízkému východu?

Tragédií vztahu EU k té oblasti je, že neexistuje nic mezi evropskou socialistickou a americkou neokoloniální politikou. Takže politika EU vůči Blízkému východu se skládá z národní politiky členských států, navíc je tu politika pravice, ultralevice, levice, Zelených, politických stran, evropského parlamentu a komise, do toho jdou zájmy bezpečnostní, hospodářské...

Řešila by to ústava?

Určitě.

Co tedy chybí víc: ústava jako nástroj politiky, nebo, jak upozorňuje ODS, možnost shody v tak různorodém společenství?

V momentě, kdy bude jasné, že existuje evropská diplomacie a cosi jako evropské ministerstvo zahraničních věcí, shodneme se mnohem rychleji. Řada lidí namítá, že dohoda o jednotné politice není v Evropě možná. Evropa ale už má jednu politiku, jenomže se rodí velmi těžce a pomalu při konkrétních jednáních. Ze zkušenosti vím, že se vždycky najde nejnižší společný jmenovatel. Tvrdit, že dohoda není možná, je prostě blbost.

Ale to, co říká ODS, zní logicky: pokud se Evropa nedokáže dohodnout na ústavě, nechce se dohadovat ani na jednotné politice.

Ústava je nesmírně složitý zákonodárný proces. Neprošla sice dvěma referendy a je de iure neplatná, de facto ale naprostá většina legislativy, kterou v EP schvalujeme, předjímá skutečnost, že ústava bude platit. Není pravda, že je mrtvá.

Proč se Unie neumí shodnout na účinné pomoci běloruské opozici? USA nelpí na legálních cestách, mají své kurýry a peníze posílají i po nich. Proč tohle nedokáže EU?

Jsem zakládající členkou Demokratizační skupiny EP, která se snaží najít cestu, jak pomoci nevládním organizacím nejen v Bělorusku, ale i v Egyptě a dalších zemích. Spojené státy jsou pružnější, ale je to taky proto, že polovina evropských poslanců prostě řekne: Nemáme zájem podporovat disidenty .

Proč?

Protože jsou to evropští socialisté.

Vy se neshodnete na tom, že je Lukašenko diktátor?

S některými politickými proudy ne. Pro mě jsou strašlivým zklamáním evropští Zelení. Nejtěžší boje jsou právě s nimi, ne se socialisty a kupodivu ani s komunisty. Blokují výkonnou evropskou politiku vůči Íránu v jaderné oblasti, mají argumenty, které jsou pro mě naprosto nepochopitelné a nikdy předtím jsem se s nimi nesetkala. Podporují Fatáh úplně do mrtva, jsou absolutně protiizraelští. Takže: Unie není ministerstvo, administrativa, byrokratický spolek. Je to politické těleso, které někdy dělá politiku vůči Bělorusku, Izraeli, Kubě, která se nám nelíbí.

A pokud jde o toho Lukašenka?

Nejde o moji oblast, a pokud u jednání nejsem fyzicky a neslyším debatu, nechci o tom mluvit.

Budoucnost Evropy

Po neúspěšných referendech jako by zmizelo z médií téma sjednocení Unie. Lidé se z nejasných důvodů obracejí proti evropské ústavě. Jak je chcete přesvědčit, že není mrtvá?

V Česku stále řešíme, zda Unie ano či ne, což je paradoxní situace ve chvíli, kdy jsme jejím členským státem. Realistickou debatou je, jakou Evropu mít. Vytýkám vládě i opozici, že si neuvědomují jednu věc: Unie existuje, má 420 milionů lidí, je to třináctina světa a Česko jako desetimilionový stát neobstojí jinak než v jejím rámci. Právě středně velké státy by měly mít starost o to, jak bude Unie vypadat.

Jak by měla vypadat?

To je na dlouhé povídání.

Tak to zkuste.

Podstatou problému Unie je existence variabilních sociálních modelů. Máte společné peníze, společnou úrokovou míru, různě výkonné ekonomiky a vytváříte různou přidanou hodnotu, a přesto se vám nemění životní úrovně. Itálie je v absolutním krachu, ale nepadá jí životní úroveň. Její sociální systém tahá peníze z Unie a nic nevytváří. A občané států, které vytvářejí větší přidanou hodnotu, Švédové, Finové, Nizozemci, říkají: Nebudeme dotovat vaše nefunkční systémy. Dokud se tenhle konflikt v Unii nevyrovná a nenajde se cesta mezi těmito dvěma břehy, bude v problému. Tohle bylo francouzské ne ("my chceme víc prachů") a nizozemské ne ("nechceme dávat tolik prachů").

Ústava funguje jako jakýsi blok, ale není subjektem problému, ten je nutně v řešení ztrátových sociálních modelů: francouzského, německého, italského, o řeckém nemluvě. A k řešení vede jen jedna cesta: vytvořit prostor pro politiky, aby to mohli změnit. Unie má možnost pomoci, například tím, že prosadí směrnici o službách, a vytvoří nové konkurenční prostředí, pohyb pracovních sil a vůbec dynamický model uvnitř Evropy. Skupiny států spolupracujících na různých projektech - v tom je budoucnost Evropy.

Proč ale ústavu nepodporují občané Česka, kteří stojí mimo etablované západní sociální systémy?

Podle výzkumů se zdá, že se Češi se svojí mentalitou řadí spíše k severským státům, které chtějí Unii, ale efektivní, funkční, nízkonákladovou.

Co se má udělat v nejbližší době? Shodne se EU na přepsání ústavy?

Myslím, že Evropu bude stát více sil, než se předpokládalo, spolknutí Rumunska a Bulharska, debaty s Tureckem a formování nové německé politiky. Je zřejmé, že zemědělská politika je nedotknutelná do roku 2013. Myslím, že nás čeká dlouhé období hledání, přešlapování a vymýšlení.

Kritici sjednocování říkají: Nechme EU, jak je, neměňme nic zásadního. Je to možné?

Není. V oblasti terorismu, výměny zpravodajských informací, což je citlivá položka, se věci rychle pohybují kupředu. Vznikne evropská energetická politika, nastane pohyb v migrační problematice. Zajímavou diskusí bude, co s Kjótským protokolem.

K čemu potřebujeme evropskou energetickou politiku?

Evropa potřebuje totéž, co mají USA, kde bezpečnostní strategie počítá s krátkodobou energetickou soběstačností. Musíme mít jasno, jaké mít zásoby ropy nebo jak ji nahradit. Jsme závislí na libyjském a alžírském vlivu, na iráckém kupčení, to všechno nás vystavuje hroznému bezpečnostnímu riziku.

Má EU určovat, z čeho má ČEZ vyrábět elektřinu?

Mantinely evropské energetické politiky se teprve tvoří. Musíme být u toho velmi tvrdě a jasně přítomni a máme možnost obhájit si náš zájem.

Šance dostat se nahoru

Je rozdíl v tom, jak se jako žena cítíte v evropské a v české politice?

Česká politická scéna je jednoznačně machistický prostor. Ani v arabském světě jsem něco podobného nezažila. Je to opravdu drsné.

Co je drsné?

To, jak se vás mužští snaží upozadit, jak vám jsou schopni posílat vulgární sms, jak vedou jednání hrubou silou. V europarlamentu se mi to neděje, přitom se tam hádáme třeba o to, jestli dát nebo nedat Írán do Rady bezpečnosti. To už nejsou srandy, ale nikdo vám neřekne: Ty buď zticha, sem nepatříš. Nevzniká jako v Česku prostředí, v němž je pravděpodobnější, že bude mlčet žena spíš než muž. Neumím to přesně říct, ale to je asi podstata.

Kdo posílá vulgární sms?

Bojím se to říct, zkomplikovala bych si tím život.

Cítí se vaši kolegové ohroženi konkurencí? Nebo mají komplexy ze svých rodin?

Nevím. Celá zdejší politika je strašně agresivní. Je tu cítit silná touha po mocenské, osobní realizaci. Já mám hodně vyhraněná stanoviska a třeba lidi z Evropské komise nejsou úplně happy, když mě vidí. Nikdy ale neexistuje, že by mi vedoucí oddělení odmítl dát nějaký materiál. Můžu ho štvát, ale vždycky můj požadavek splní. V Čechách, když má někdo jiný názor, tak vám ten papír nedá, zapře jeho existenci, nebo řekne, že to je tajné. Většina žen v tak siláckém prostředí dospěje k názoru, že se tím nenechají ničit.

V české politice se stále ještě neobjevila generace nových mladých lidí s jiným vychováním, lidí s jinou kulturní zkušeností. Modlím se, aby tahle generace přišla.

Mají se v politice zavést kvóty pro ženy?

Myslím, že klíčová je výchova. Často přednáším na středních školách o evropské ústavě a ptám se mladých lidí, jestli jim někdo řekl, že mají jít volit, co je občanský postoj, otevřená společnost. Mladým lidem lze vštěpovat, že je občanskou povinností se aktivně účastnit na životě okolo nás, že v politice mají být i ženy, že je to normální. S hrůzou zjišťuji, že i na předních pražských gymnáziích tento typ výchovy schází.

Takže žádné kvóty?

Když jsem kandidovala do europarlamentu, byla jsem proti. Byl to omyl. Ukazuje se, že v evropských státech zavedení kvót přítomnost žen v politice trvale zvýší. Po letech můžete kvóty zrušit a ženy už v politice zůstanou, protože lidé si na ně zvyknou. Jsem jednoznačně přesvědčená o tom, že jedním z velkých nedostatků české politiky je právě nedostatek žen. Bez nich politika není dostatečně reprezentativní vůči českému veřejnému mínění. Kdyby bylo v politice víc žen, ubude silové prostředí, řešily by se víc konkrétní věci. Ženy taky vnášejí do politiky jakousi míru respektu, zklidnění, praktičnosti, pragmatičnosti.

Bylo by hezké, kdyby se ve volbách objevila strana, která řekne: My máme každou třetí členku ženu. To se ale nestane. Naopak.

Nestane se to ani u vašich Evropských demokratů?

Myslím, že každá schopná žena by u nás měla šanci dostat se rychle nahoru. Jenže žen je málo, mají domácí povinnosti a nevidí důvod, proč vysedávat na schůzích.

Vaše strana se profiluje jako liberální, Sdružení nezávislých kandidátů spíš jako konzervativní. Jak to bude po sloučení s vaším liberalismem?

Pojem liberalismus je v dnešním světě vágní a musí se uvádět v kontextu. Evropští demokraté určitě nebyli nikdy tak liberální jako třeba Unie svobody. Spojení s SNK nás tlačí možná víc doprava, do konzervativismu, ale ne nějak dramaticky.

V čem se ED liší třeba od Unie svobody?

Chceme fungující stát, evropskou kvalitu života, postavenou na prosperitě. Ekonomická část programu není klíčová, klíčový je důraz na bezpečnost, funkční policii, boj proti korupci. Zaměřujeme se na vzdělání, školství, rovné šance. To je, myslím, jasnější, než když budu mluvit o liberálním nebo neoliberálním postoji.

Ale tohle řeknou dokonce i politici ČSSD.

Politik z ČSSD určitě řekne, že chce dát víc na sociálně slabé. Evropští demokraté tvrdí, že je potřeba dát peníze do vzdělání a že klíčovým bodem je požadavek okamžitého otevření středních a vysokých škol. To je klíč k řešení nezaměstnanosti.

Proč jste neusilovala o to být lídrem?

Nejsem rozený politik, nemám ani osobní mocenskou ambici. V evropských volbách jsem dostala skoro 60 tisíc preferenčních hlasů a bylo by šílené svým voličům za dva roky říct, já vám tam pošlu náhradníka. Taky si myslím, že v parlamentu fakt dělám práci, kterou můžu k něčemu přispět. Navíc zatím není doba pro politiky, kteří řeknou: Klíčové je postavit českou politiku do formy a dostat odpovídající místo v Evropské unii. Letošní volby se budou ještě týkat transformačních politiků a stran. Strany mají tak velkou moc a jsou tak spjaty s finanční oligarchií a průmyslem, že opravdovou změnu nepřipustí. Kdybych cítila, že tu masivně nastupuje nová generace politiků, jako jsou třeba Jahn nebo Telička, uvažovala bych možná jinak.

Jahn o sobě prohlásil, že ho politika nebaví.

Uvádím ho jen jako příklad.

Na ostří nože

Zklamala vás v něčem práce v europarlamentu?

Jsem z ní absolutně nadšená. Mohu ovlivnit daleko víc, než jsem mohla ovlivnit jako český velvyslanec. Navíc jde o skutečně profilové oblasti evropské politiky - vztah ke Státu Izrael, boj s terorismem, tlak na zvýšení evropské bezpečnosti.

Uplatníte tam znalost arabštiny?

Každodenně.

S arabskými politiky hovoříte arabsky, nebo anglicky?

Podle situace. Třeba teď, když budeme mít dozor nad palestinskými volbami, si neumím si představit, že bych neuměla arabsky. Jsem tuším jediný poslanec Evropského parlamentu, který arabsky mluví, znám prostředí, vím, co to je Hamás...

Je Hamás teroristickou organizací?

Samozřejmě.

Svým názorem na Izrael a Palestince se blížíte spíš americkému postoji. Nevyčleňuje vás to z pozic uvnitř parlamentu? Nejste tam za radikála?

Je to křehká věc. Delegace pro vztahy s Izraelem, kterou vedu, má 22 členů, Francouze, Němce, Holanďany, Italy, Slovenky... Národnostně tu není problém, politicky ano. Jde o každodenní hledání, chůzi po ostří nože, abych se radikálem nestala. Tím bych zlikvidovala sama sebe.

****

Jana Hybášková (40) se narodila v Praze, část dětství prožila v Alžírsku. Vystudovala arabistiku na FF UK, po převratu začala pracovat na ministerstvu zahraničí (ředitelka blízkovýchodního odboru), později působila jako velvyslankyně ve Slovinsku a Kuvajtu, kde během druhé války v Iráku patřila k nejvýraznějším diplomatům. Po kritice české pasivity byla odvolána. Stala se členkou Evropských demokratů a od roku 2004 je poslankyní Evropského parlamentu. Jana Hybášková je vdaná, má dvě dcery.

(Respekt 01/06)